Jako památky jsme si zvykli nazývat spíše stavby či sochařská díla v krajině, původní význam tohoto slova je přitom daleko širší. Pokud hovoříme o místech paměti, je třeba se podívat už do doby předkřesťanské, kdy začaly vznikat první mohyly. Později byly „na věčnou paměť“ označovány okraje katastrů jednotlivých obcí. Takovou památkou mohl být třeba strom či skalka, v níž byl vytesán kříž či jiný symbol, vysvětluje Petr Meduna.
Jaké druhy drobných památek se na našem území začaly objevovat jako první a v jakém období se to stalo?
Nejdřív si vyjasněme, čemu budeme říkat památka. Z mnoha významů, které to slovo má, si vybereme pouze význam memoriální, tedy památník, kdy ten či onen objekt byl budován na paměť někoho či něčeho. Když se na památky budeme dívat takhle, pak první památky se objevují už v pozdní době kamenné, tzv. eneolitu, 4. tisíce let před naším letopočtem.
Nejčetnější památkou z té doby jsou mohyly, z hlíny nasypané nízké kuželovité útvary, pod nimiž bývá ukryt tzv. pohřeb. Mohyly byly budovány téměř po celý pravěk a část raného středověku s různou intenzitou, v různých oblastech a v různých podobách. Od malých, několik metrů v průměru, až po skutečné giganty, ty bychom označili za památky, ale rozhodně ne drobné. Obřích mohyl je v českých zemích jen několik, Tursko u Prahy či Žuráň u Brna. Mohyla v Dušníkách, Rudné u Prahy dokonce nese na vrcholu kostel sv. Jiří. Čím jsou mohyly menší, tím je jich víc pohromadě a vytvářejí tzv. mohylníky. Těch známe desítky či stovky a stovkám se blíží i počet mohyl v největších mohylnících.
Pravěké i raně středověké mohyly byly vnímány jako památky i po nástupu křesťanství a jako takové byly svým způsobem chráněny, ale nesmělo se do nich už pohřbívat. Ve středověkých pramenech se občas setkáme s výrazy sepulchra či tumulus paganorum (pohanské pohřebiště či mohyla) jako součástí tehdejší krajiny.
Jaké památky se dochovaly z období středověku? Co to vlastně taková středověká památka je?
Ze středověku se dochovaly i právě zmiňované mohyly, ale od nástupu křesťanství už vítězily jiné objekty. Ze západní Evropy se do českých zemí dostávala tzv. boží muka, kapličky a kříže. Pokud se soustředíme na památky méně viditelné či známé, nejčastější jsou různá hraniční znamení, kameny či stromy. Srovnáme-li si umístění nejrůznějších „památných“ stromů s katastrálními hranicemi, velmi často rostou právě tam.
Na hranicích obcí dostávalo slovo paměť (či památka) další význam, místní mládež tu dostávala „na pamětnou“, tedy výprask (kompenzovaný malou odměnou), jehož cílem bylo vtlouci do paměti, kam až sahají obecní hranice.
Jednání o hranicích katastrů byl rituál téměř hororový. Na hranicích byl vyhlouben hrob, do kterého postupně sestupovali svědkové pouze v košilích a tváří k východu přísahali na krucifix pravdivost svých výpovědí a pak zase vystupovali ven… Následovala obhlídka sporných hranic a jednání bylo uzavřeno složením peněz úřadu a formulací „dal památné“. Tím měla být hranice „navěky“ potvrzena.
Komise postupovala krajinou a zaznamenávala to, co svědkové prohlašovali za mezníky a hraničníky. Kromě přírodních prvků, potoků či roklí, popisovali stromy „lízovaté“, tedy s vyřezanými znameními. Stejně tak to mohly být osazené kameny či skalky s vyrytými symboly, nejčastěji s křížem. Další vysekaná znamení byla třeba „pemrlice havířské, merklové, kalich, dva klíče“ a další. Byly voleny takové značky, které byly jednoduché a jednoduše rozeznatelné – pemrlice, tedy kladívka, merklové je výraz pro jakoukoli značku, kalich a dva klíče jsou dešifrovatelné snadno. Později a především na hranicích panství se objevují složitější motivy – erby, iniciály apod.
Podle oněch výpovědí se lze i dnes v krajině pohybovat, je to takový podrobný itinerář, jen starý pět set let. Spousta mezníků už v terénu není vidět, rytiny na skalách jsou ovětralé, ale stačí se dobře dívat. Anebo postupovat obráceně – procházet hranice katastru a všímat si, co na nich roste a stojí, tu strom, onde kámen či křížek. Zkrátka vnímat krajinu „jinak“.
Můžete uvést konkrétní příklad nějakého takového místa, které lze pozorovat ještě dnes?
Například ve středních Čechách najdeme tzv. Postřižínský dub na hranicích katastrů Postřižína a Odoleny Vody, staří cca tři sta let. Na tzv. Prvním vojenském mapování z druhé poloviny 18. století je v místech dnešního dubu ještě zakreslený křížek.
Popravdě, tady bychom mohli procházet katalog chráněných stromů a mnoho z nich bylo „mezníky a hraničníky“. Všechny měly být onou památkou „nade vší paměť lidskou“ a ta ve středověku byla zhruba dvě generace, tedy šedesát let.
Jaké náboženské památky v té době vznikaly, můžete rovněž uvést příklad?
Ony ty kameny s vyrytými kříži nejsou pouze mezníky s jednoduchou symbolikou, kříž je samozřejmě i symbolem náboženským. Pokud jde o kaple a Boží muka v krajině, těch středověkých se v původní podobě dochovalo málo. Víme ale, že kaple byly budovány už od 11. století, třeba na Velízu, na Havlíně či na Řípu. Z oněch mladších, ovšem nedochovaných v původní podobě, můžeme zmínit kapli Nalezení Božího těla v Hostíně u Vojkovic. Zdejší původní kaple, dřevěná, stála už v 15. století na místě, kde byla na poli nalezeno ukradené ciborium. Dřevěná kaple byla zničena za třicetileté války a dnešní podoba kamenné kaple je dílem Girolama Costy z počátku 18. století. Na pískovcovém obložení této kaple můžeme nalézt ještě další úroveň památek, možná bychom je mohli nazvat památníčky. Snad každá historická stavba je poseta iniciálami, nápisy či jednoduchými motivy. Na obložení hostínské kaple – asi v 18. století – kdosi vyryl unikátní panorama obce. I tyto památky samozřejmě zasluhují ochrany, aby třeba nebyly při rekonstrukci omítnuty nebo zatřeny.
Pokud bychom se znovu soustředili na menší památky, pak bychom neměli vynechat smírčí kříže. Důvody jejich vzniku jsou zřejmé už z názvu, šlo o projev smíru v případě spáchání zločinu.
Stavba drobných sakrálních památek pokračovala i v dalším období… Baroko je určitě nejvýraznějším zásahem do české krajiny, co mu ale předcházelo? Projevoval se nějak vliv rozšíření protestantských náboženských proudů a reformace? Stavěly se v té době na českém venkově drobné náboženské objekty?
Podle příruček by to byla asi renesance, kulminující v 16. století, ovšem jemné nuance uměleckých stylů venkov úplně nevnímal. Pro tehdejšího člověka byl důležitý náboženský obsah a jeho poměrně jednoduché vyjádření. Ono těch drobných památek předchozího období, gotických, je pomálu a renesanční bychom spočítali také na prstech.
Nelze se příliš divit, srovnáme-li, jak málo bylo postavených nových kostelů, tak malý počet drobných památek je sledováním stejného trendu. To ovšem neznamená nějaký úpadek zbožnosti či víry, jen jiné přístupy k zobrazování křesťanských motivů. U reformovaných církví té doby byly ty přístupy odlišné diametrálně – na jedné straně liberálnější utrakvisté, na opačném konci extrémistické obrazoborectví kalvinistů (kdo myslíte, že vyplundroval svatovítskou katedrálu?).
S opatrností bychom mohli říci, že gotických se dochovalo málo, protože byly zničeny za husitských válek (ale jistotu nemáme), zatímco renesančních je málo proto, že nebyly tolik budovány. Občas je ale složité památky chronologicky zařadit. Poměrně často se třeba v pískovcových oblastech setkáváme s reliéfy Ukřižování, jejichž předlohu vytušíme v renesančních malbách či dřevořezech, ale vznikaly až v 18. a 19. století.