Potřeba pochopit své okolí, zpřehlednit ho a najít v něm důležitá místa, která přesahují každodennost, je lidem vlastní od pradávna. Česká krajina s kapličkami a křížky, kterou vnímáme jako relikt dávné lidové zbožnosti, je přitom produktem 17., 18. a především „dlouhého 19. století, které v našich zemích trvalo až do 1. světové války“. Zároveň nejde o nějakou uzavřenou věc, v krajině člověk tvořivě působí i dnes a také církev dokáže být v současnosti nositelkou špičkového umění, upozorňuje architekt, vedoucí Centra teologie a umění při KTF UK a redaktor revue Salve Norbert Schmidt.
Většina drobných památek je nějakým způsobem spojena s vírou, zároveň často nejsou vystavěny z podnětu církve, ale jednotlivci nebo obecní komunitou. Jak v minulosti tento vztah fungoval a jaké byly důvody pro stavbu těchto kapliček či křížů?
Nemusí jít o žádný protimluv, naopak. Církev, to nejsou jen biskupové. Možná se v tom všem ukazuje nějaká hlubší antropologická rovina. Potřeba potvrdit nebo založit symbolickou lokální „osu světa“, kolem které se točí můj život, je něco lidsky konstantního. Jde o to nějak zorientovat prostor, zpřehlednit ho, lidsky ho uchopit. Vytvořit či zdůraznit místo, kde vystupujeme z normálního každodenního chodu věcí, kde přemýšlíme, havlovsky řečeno, o horizontu horizontů. Vyloupnout kus stvoření, kde se tak trochu nebe může dotknout země a mého života. Jinak podobná drobná znamení najdete nejen na vertikálních, ale i na horizontálních přechodech, tedy na hranicích pozemků u rozdvojení cest a podobně.
Jaká role těmto památkám přetrvala do dnešní doby, kdy už lidová zbožnost není zdaleka tak rozšířená?
Z určitého pohledu není nepřekonatelný rozdíl mezi posvátným stromem, menhirem, totemem, upravenou studánkou, kapličkou, křížkem nebo lavičkou v nějakém silném krajinném místě. Z historie víme, jak se mnoho takových významových topografických uzlů postupem času překrývalo, vrstvilo.
Příklad odjinud: podobným směrem jde americký „sekulární“ land art. Také chce nějak lidsky vstoupit do geologického rozměru, alespoň otevřít škvíru v čase, určitě dosáhnout za hranici smrti. Miluju Lightning field od Waltera de Marii, Spiral Jetti Roberta Smithsona nebo Double Negative od Michaela Heizera. Jsou to pro mě stejně silné pochozí krajinné sochy jako třeba jihočeský barokní Lomec.
Ve všech těchto příkladech, a to myslím i na ty naše kaple a kapličky, se paradoxně snoubí určité „porodní“ násilí s velkou křehkostí a citlivostí. Teprve tímto způsobem se rodí duchovní místo, místo paměti, místo přechodu.
A kdy se vlastně ta lidová zbožnost v krajině objevuje?
Osvobozující je, alespoň pro mě, si uvědomit, že to, čemu říkáme lidová zbožnost, je v dějinách něco relativně nového. Křesťanství se zprvu šíří v multikulturních antických městech. Není to žádný primárně venkovský fenomén, jak by se dnes mohlo zdát. Vezměte si jen slovo pohani – pagani – to jsou doslovně vesničané.
Do českých zemí vstupuje lidová zbožnost se všemi těmi křížovými cestami a kapličkami plnou parou teprve v 17. a 18. století. Lidová zbožnost, tak jak ji známe a obdivujeme, Boží muka, sochy světců, křížky uprostřed čtyř stromů u rozcestí, to jsou dokonce většinou plody až onoho dlouhého 19. století, které v našich zemích trvá až do první světové války a lokálně někdy až do té druhé.
Přetrvává tento fenomén nějakým způsobem dodnes?
Já také často podléhám malebnému romantismu a je mi bytostně líto, když pozoruji nějaký totální zmar. Vždy mi ale pomáhá si právě uvědomit, jak mladý a tvárný fenomén to vlastně je. Klidně ho mohu nejen obnovovat ale i rozvíjet, tvořivě do něho vstupovat. A když to neudělám já, tak to třeba někdo udělá v následující generaci.
Často jezdím do jižních Čech na jižní Blatensko a s úžasem pozoruju, jak u Lázu nedávno vznikla jakási úplně novodobá betonová Boží muka bez explicitního náboženského znamení. A nad Mečichovem krásně obnovili starý litinový křížek se zvoničkou a posezením. Nabízí se odtud ten nejfamóznější výhled přes údolí Otavy na celou Šumavu.
A po tom uragánu komunismu a nevycválanému kapitalismu, který českému venkovu v 90. letech minulého století ublížil skoro podobně, možná postupující digitalizace, opětovné docenění života rodiny na venkově a možnosti home office přispějí k obnově zaniklých nebo silně poškozených uzlových míst v krajině. Nejde jen o důsledek současné pandemie, ale také o snižování pracovních úvazků v návaznosti na postupující robotizaci výroby i služeb. Globalizace a zakořeněnost v místě se nemusejí vylučovat. Ale uvidíme. Budoucnost je i tady otevřená a můžeme ji ovlivnit.
Liší se ve vztahu k drobným památkám a péči o ně Česká republika od okolních zemí? Pozorujete nějaké rozdíly mezi regiony? Je to například tak, že na Moravě je víra rozšířenější, a tak tam i více pečují o své kapličky a další památky?
Nemám Čechy a Moravu prochozené tak dokonale, jako třeba Jirka Sádlo, abych si dovolil pustit se do nějaké složitější komparace. Ale pozoruji na prázdninových výletech, že okolí dnešní Prahy, co do míst paměti v krajině, je podobně poničené jako třeba vysídlené části jižní Moravy. Ten rozdíl v péči o krajinu spatříte hned, jak přejedete do Rakouska a vylezete třeba na Südmährenkreuz nebo Galgenberg. Tím chci říci, že podobné problémy vidím všude tam, kde se kontinuita osídlení měst, vesnic a krajiny zpřetrhala.
Podobně dodnes můžete na příkladu drobných sakrálních staveb pozorovat rozdíl mezi „českým“ Pošumavím a bývalými „německými“ vysídlenými vesnicemi na Šumavě. Tam to jde ale ještě dál. Třeba v Pěkné (Schönau) mi jednou došlo, proč jsou ty staré domy, mezi které se vklínily dvě bytovky a JZD, tak divně a zdánlivě bez ladu a skladu rozházené po poměrně velké ploše. Stavení tam stojí jak vržené kostky, vykotlané zuby a vy dlouho nechápete proč. Staré mapy a pár kliknutí na internetu vám to temné tušení brutálně ukončeného života, zničující rány pěstí do tváře, nakonec potvrdí. Tam, kde dnes vidíte jen řídký, nelogický shluk několika domů, kdysi stála velká hustě zastavěná vesnici kolem dvou ulic. Některá sídla už na Šumavě ale nenajdete vůbec.
Ale na Šumavě lze určitě najít i pozitivní příklady…
Ano, známá je Stožecká kaple, která je od Pěkné přes luh a kopec skoro co by kamenem dohodil, ta může sloužit naopak jako příklad naděje. Za komunismu zchátrala natolik, že z ní zbyly jen trosky. Němečtí vysídlenci si proto hned kousek za tehdejší železnou oponou ve Philippsreutu postavili její kopii. Nakonec se ale podařilo opravit a de facto znovu postavit i tu původní kapli u nás, a tak dnes máme nedaleko sebe hned kaple dvě!
Tím se dostáváme i k jádru Vaší předchozí otázky: Znám jak zcela necitlivé faráře, kteří si nevědí rady se starým kostelem a dokonce mu škodí, tak znám starosty ateisty, agnostiky, kteří zachránili nejeden křížek u cesty, gotický nebo barokní kostel. Nevidím tedy tak zásadní rozdíl mezi věřícím a nevěřím, ale spíš mezi, řekněme, spirituálním a nespirituálním člověkem. Tam, kde sílí spiritualita – a tím mám na mysli širokou škálu citlivosti k ostatním lidem, dějinám a přírodě, určitou pokoru, respekt k pluralitě a schopnost spatřit hlubší a širší souvislosti našeho života –, tak tam se nutně ona citlivost projevuje i vizuálně. A to jak v péči o památky, novostavby, tak i o krajinu.
Přikláníte se při obnově drobných sakrálních památek spíše ke konzervativní obnově, nebo vidíte i prostor pro současné zásahy? Může taková obnova vrátit památku do života komunity?
Záleží na kontextu, je to různé případ od případu. Nic bych neabsolutizoval, jde vždy o posílení vztahu, citlivosti lidí k místu a také k sobě navzájem. Klíčové pro mě je, co víc pomůže životu a obnovení duchovní kontinuity. I nová stavba může posílit starou tradici, za příklad může sloužit slavná Le Corbusierova poutní kaple v Ronchamp, která vznikla po válce na místě starší svatyně.
foto: spolek Přátel podlipnických kostelů
Stará kaple nebo nový křížek může plnit jak funkci jakési vzpomínky, tak působit na společenství, může se stát jevištěm, akcelerátorem dění. Jinak řečeno: jedna věc je novostavba nebo památková obnova a druhá věc je umění stavbu nebo stavbičku aktivně používat. Už roky pomáhám spolku Přátel podlipnických kostelů s jejich snahou zachránit tři nádherné gotické lodičky v Loukově, Dolním Městě a Řečici na Vysočině. A nejde vůbec jen o rekonstrukci budov nebo restaurování nástěnných maleb, ale především o to, jak tyto stavby začlenit do současného života obce a širšího regionu.
Vznikají drobné sakrální památky i v současnosti? Můžete uvést nějaké zdařilé příklady? Slyšela jsem Vás zmínit například kapli Panny Marie Královny v obci Jestřebí od Ladislava Kuby…
To je moc pěkná stavba. A takových příkladů by se dnes u nás dalo uvést už více. Ale v dané disciplíně za vzorový a globálně působící masterpiece považuji Kapli bratra Klause od Petera Zumthora ve Wachendorfu. Ta celý současný trend, kdy i drobné stavby v krajině navrhují špičkoví tvůrci, opět zásadně nasměrovala. V Bavorsku vznikla nedávno kolem Dunaje cyklotrasa přírodou, kterou traktuje sedm dřevěných kaplí od různých tvůrců, mezi nimiž je třeba i John Pawson. Sám bych se moc rád někdy chtěl podívat do Mexika na nové meditativní stavby od Dellekamp Arquitectos, Elemental, Ai Weiweie a dalších, které vznikly v přírodě na poutní cestě do starobylé mariánské svatyně v Talpa de Allende.
Můžete popsat, jak funguje současné církevní umění obecně a jak by se to mohlo promítnout právě při stavbě nových drobných památek?
Tak jako se hledá dnešní společnost, tak se dnes hledá i církev. A na umění jsou ony různé, často i protichůdné tendence, odlišné odpovědi na současné nelehké problémy dost dobře čitelné. Na vaši otázku tedy podle mě neexistuje jednoznačná odpověď.
Nechybí naštěstí poloha, kdy se církev alespoň bodově opět stává nositelkou kultury a těch nejprogresivnějších uměleckých počinů. Myslím teď třeba na Kolumbu, novostavbu muzea umění kolínské arcidiecéze, která svou výstavní strategií nastavila vysokou laťku i ve světovém muzejnictví. A mimochodem: bez Kolumby by nevznikla ona zmíněná Kaple bratra Klause. Důležité jsou také intervence současného umění v historických církevních stavbách především v německé jazykové oblasti, vypíchnul bych skvělé experimenty na tomto poli v Grazu, Vídni nebo Innsbrucku, které zase přispívají k úplně novému pojetí a reflexi sakrálního a vůbec historického prostoru těch nejvyšších kvalit.
Na našem území také najdeme církevní novostavby světového formátu, myslím teď třeba na trapistický Nový Dvůr od Johna Pawsona, který zase ovlivnil několik staveb v zahraničí. A v krajině kolem kláštera mniši vztyčili hned několik nových křížků a soch.
U nás ale převažují krásné příklady nezištných a vysoce odborně kvalitních obnov církevních památek…
A jak je vnímáte?
Je skvělé, že se postupně restauruje mariánský sloup na Hradčanském náměstí nebo se znovu postavil ten v Hořicích, který komunisté rozebrali. Mám radost, že se podařilo tak pěkně obnovit dřevěný kostelík v Gutech, který shořel. Je potěšující, že se v mnoha regionech cíleně podporuje obnova drobných sakrálních památek v krajině.
Při rekonstrukcích se ale nevyhneme celé škále různých ideologických motivací. Na to je také dobré pamatovat. A nechybí tu bohužel tendence, které se snaží podobnými počiny přeznačovat minulost a zneužívat ji pro vlastní politické hry. Tam, kde s nějakou rekonstrukcí do všeho vstupuje nostalgie po jakémsi zašlém zlatém věku, navíc spojená s mocenskými ambicemi a kulturními válkami, tak u mě vždy začíná blikat výstražné červené světlo. Myslím teď třeba na to, co se děje kolem Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí… V Čechách máme ale ještě i unikátní příklad, který se zcela vymyká z rámce, o kterém se tu bavíme – novotvar versus rekonstrukce –, a tím je „nové“ sousoší sv. Vojtěcha ve svatovítské katedrále.
Jak to myslíte?
Je to novotvar, ale podle návrhu, který vznikl před druhou světovou válkou. Není to tedy ani rekonstrukce něčeho, co už jednou existovalo, a ani žádné dílo současného umění. Bez ohledu na posuzování nějakých estetických kvalit lze říci, že jde navíc o učebnicový příklad rozpojení místa, funkce a obsahu. Sousoší dnes nestojí na historickém místě Vojtěchova hrobu, pro které bylo určeno, neobsahuje Vojtěchovy ostatky a neslouží ani jako oltář pro liturgii. A to je podle mě problém, který dobře nasvětluje i to, o co v různé míře jde i při obnově památek v otevřené krajině. Zkrátka nemůžete například znovu postavit křížek, který původně stál na rozcestí o dvě stě metrů někam poblíž u jedné z cest.
Při všech těchto kritických úvahách nad vizuální kulturou a pamětí drobných staveb mě nakonec naplňuje nadějí vědomí, že všechny ideologie, falše a druhořadé realizace jednou odvane čas, zůstane tu jen krása formy, která těch obsahů bude vrstvit a evokovat hned několik.
Věřící člověk vždy bude ryzí krásu považovat za odkaz ke Stvořiteli a ten, kdo je k této rovině výkladu oprávněně skeptický, ale zároveň citlivý pro hloubku věcí, bude mít, jak věřím, jednoduše vždy radost z krásného starého mnohovrstevnatého místa lidské paměti. A to, zda půjde o rekonstrukci, novotvar nebo kombinaci obojího, bude v tomto ohledu sekundární.