Mezi drobné památky na venkově nepatří jen církevní stavbičky či sochařská díla, zajímavou problematikou jsou taky drobné venkovské památky technického charakteru. Jejich škála je opravdu široká, od cest či studánek, přes zemědělská stavení typu mlýnů či sušíren ovoce až po objekty spojené s elektrifikací na počátku 20. století jako věžové transformační stanice. U všech ale musíme nejprve poznat technologii, která za nimi stála. Teprve pak můžeme tyto památky opravdu chápat, a tak i kvalitně chránit, upozornil znalec technických objektů a vesnických památek, molinolog a ředitel Městského muzea v Ústí nad Orlicí Radim Urbánek.
Venkov, drobné památky a technické stavby, jak to jde dohromady?
Venkovské technické památky jsou objekty, s nimiž se setkával a jejichž funkci využíval opravdu každý člověk bez rozdílu, ať už pocházel z rustikálních vrstev, nebo jestli patřil k vrchnosti. Ne každého se sice musel týkat provoz typu velké plynárny, ale úplně každého člověka se týkaly brody, mostky, kovárny…
Kamenný most
Abychom chápali technické památky, není důležitý jen jejich vzhled, ale především pochopení technologie, která se v nich prováděla. S technickými objekty totiž vždy souvisí nějaká technologie, to se týká už těch nejjednodušších jako zmíněný brod. U něj technologie, tedy způsob použití, spočívá v tom, že máme nějaké zpevněné místo, které je výše než ostatní části dna řeky. To lidé využívali tak, že tudy mohli projet, popřípadě projít a voda jim sahala maximálně po kolena.
Pak máme technické objekty, které jsou až kuriózní, veřejnost včetně té odborné je často nezná, proto je ani nedokáže ocenit. Dovolím si dva příklady, tím prvním jsou sušárny ovoce. Na první pohled vypadají jako drobné zděné, roubené nebo kombinované objekty, ale mají své typy, které se liší právě technologií. Existují různé druhy manipulace s lísami, na nichž se ovoce suší, a to buď pevná lísa, krátká malá lísa se zanášecím způsobem manipulace a dlouhé lísy, až dvoumetrové, se zasouvacím způsobem. Například objektů se zanášecími lísami se zachovalo jen poměrně málo. Různé jsou i způsoby vytápění, existuje přímý způsob vytápění kouřem, polodymný a dezdymný. Z ovocnářských oblastí známe i obrovské sušárny, kam se dalo vložit až půl tuny ovoce, v nichž už se sušilo manufakturním způsobem.
Sušárna ovoce, zdroj: Národní muzeum v přírodě, Veselý kopec
Druhým příkladem jsou sušárny lnu s válcovou sušicí komorou. Těch se v České republice dochovalo jen velmi málo, vím pouze o čtyřech. Je to specifický technicky poměrně vyspělý způsob, kdy se do sušicí komory nemuselo vstupovat. Kruhová byla proto, že se uprostřed nacházela hřídel, na ní byla dřevěná patra, na která se umisťoval sušený len. Hřídelí se dalo otočit, stačilo vstoupit do dvířek a bylo možné len přerovnat. Bylo to jednak efektivní, ale také bezpečné, protože nebylo třeba vstupovat do horkého vlhkého prostředí. Tyto sušárny se stavěly ve velmi krátkém období mezi lety 1875–1890.
Pokud vezmeme drobnou technickou památku obecně ve smyslu historicky cenné stavby menších rozměrů s nějakou technologií, jaké typy na českém venkově najdeme?
Typologie má nejjednodušší rozdělení na objekty výrobní a nevýrobní. Mezi výrobní objekty patří všechno, co dokáže vyprodukovat konkrétní výrobek, od kováren přes zmíněné sušárny ovoce, lnu, sladu, konopí, chmele, čekanky… Dále jsou to hamry nářaďové i železářské, veškerá potravinářská výroba, brusírny drahých kamenů a skla, sklárny. Patří sem i takzvané záhřivky, které spolu s bělidlem tvoří celý soubor objektů k bělení. Záhřivka je objekt, kde probíhá samotný chemický proces bělení, na bělidle pak následuje proces fyzikální.
Studna ve skanzenu v Zubrnicích
Za nevýrobní zjednodušeně můžeme označit ty objekty, které souvisí s dopravou a přepravou, což jsou například zmíněné brody, mosty, silnice (tedy zesílené cesty), zájezdní hostince, mýtní domky, závory a celá řada dalších podobných objektů. Dále sem patří objekty pro získávání a dopravu vody, od těch nejjednodušších jako studánka, která může už sloužit i k chlazení potravin, čímž se přibližuje k haltýři, sloužícímu právě jako předchůdce chladničky. S dopravou vody souvisí i různé druhy čerpadel, od vahadlové studny přes rumpálovou studnu až po pístová a mechanická čerpadla.
Obecně do této kategorie patří různé druhy pohonů, nejen vodou, ale i větrem, později i motorem. Zařadit sem můžeme také různé druhy nádrží, umělé kanály, náhony. Zajímavostí jsou i meteorologická zařízení, zachovaly se například meteorologické sloupky. Další skupinou jsou objekty sloužící pro výrobu energie. Obecně do této kategorie patří nejen výroba elektrické energie, ale různé druhy pohonů, nejen vodou, ale i větrem, lidskou a zvířecí silou, později i parním strojem, spalovacím nebo elektrickým motorem.
Jaké drobné technické památky přineslo na český venkov 20. století?
Zvláštností jsou třeba malé mlýny s turbínou, které si stavěli takzvaní kovozemědělci. Na počátku 20. století bylo totiž v řadě oblastí běžné, že byli muži zaměstnáni v továrnách a žena se dál se staršími dětmi starala o hospodářství. Vypěstovali si nějaké množství obilovin, ale nevyplatilo by se jim s nimi dojíždět daleko do mlýna, proto si pořizovali tyto malé mlýny. Dochovány jsou jen ve třech okresech, Ostrava, Frýdek-Místek a Havířov.
Další zajímavá záležitost jsou čerpadla s větrnou turbínou. To je něco podobného, jako známe z westernů z divokého západu. Čerpala se jimi voda k napájení hospodářských zvířat. K tomu se stavěly také malé nádrže, které byly propojené s napáječkami v chlévech a maštalích. Hospodář díky nim nemusel ke zvířatům chodit několikrát za den a ona měla neustále dostatek čisté vody.
Věžová transformační stanice na návsi v Prostředním Vydří
Dalším zajímavým příkladem souvisejícím s industrializací na českém venkově jsou věžové transformační stanice, které umožňovaly rozvod elektrické energie na větší vzdálenost. Počátkem elektrifikace na českém venkově byl rozvod od dynama ze mlýnů, které měly k dispozici vodní motor. Šlo o stejnosměrný proud, při jehož přenosu jsou velké ztráty. Mohly tak vzniknout rozvody jen na stovky metrů. Následovalo budování městských elektráren, parních nebo na spalovací motory. V nich se vyráběl rovněž stejnosměrný proud, který se přenášel opět jen na krátkou vzdálenost.
Od 20. let nastupuje plošná elektrifikace Československa, tedy přenos střídavého elektrického proudu. Ten je možné pomocí transformátoru měnit na vysoké napětí s malým proudem, kdy už při přenosu nedochází k takovým ztrátám. Střídavý proud se rozváděl do jednotlivých měst a vesnic, kde stály věžové transformační stanice, které měnily proud na 380 a 220 voltů, tedy proud vhodný pro využití v domácnostech a hospodářství. Podoba věže vychází z toho, že bylo třeba transformátory chladit, proto je ve spodní části věže nasávací otvor, nahoře výdechový otvor a chlazení funguje na základě komínového efektu.
V jakém rozsahu se drobné technické památky na českém venkově zachovaly? Je nějaký typ, který už vymizel úplně, nebo se třeba někde nachází úplně poslední zástupce?
Tyto památky se zachovaly hodně nerovnoměrně. Příkladem mohou být vodní mlýny. Kolem roku 1900 jich v českých zemích stálo asi deset tisíc. Dochovalo se jich necelých sedm tisíc, z nichž je kulturní památkou, tušíme, něco přes dvě stě. Ty, které jsou prohlášeny za kulturní památku, ale nereflektují, jaké typy mlýnů se na našem území vyskytovaly. Některých vodních mlýnů, které jsou kvalitní barokní, klasicistní či pseudoslohová architektura, je chráněno mnoho, stejně tak roubených patrových. Naopak mezi kulturními památkami naprosto chybí drobnější typy roubených i zděných mlýnů, které na první pohled nevypadají architektonicky zajímavě, ale jsou důležité z hlediska technologie, například přívodu vody. Přitom u tohoto typu památek je nejcennější právě technologie a to, jakou nám dávají informaci o vývoji mlynářského řemesla v českých zemích.
Vodní mlýn ve skanzenu s Rožnově pod Radhoštěm
Mezi objekty, které se prakticky nedochovaly, patří například mýtní domky. Známe jich velmi málo a u některých jde jen o neověřenou informaci. Dalším případem je zmíněná záhřivka, ta se nedochovala žádná, existuje jen vědecká rekonstrukce postavená na Veselém kopci.
Kdo z vaší zkušenosti o tyto objekty nejčastěji pečuje? Mají větší šanci se zachovat na soukromém pozemku, nebo se spíš zapojují obce či různé spolky? Můžete jmenovat nějaké příklady dobré péče o drobné památky ve Vašem regionu?
Je to pestře rozdělené mezi soukromý sektor, to se týká fyzických i právnických osob, ale i obce a kraje. Nedovolím si říci, že by byla péče v některém z těchto případů špatná, ale jde o to, aby vlastníci měli dostatek informací.
Když se soukromý vlastník dozví, že je objekt v jeho vlastnictví cenný (nebo dokonce třeba jediný dochovaný svého typu), není nijak výjimečné, že u něj vyroste natolik na hodnotě, že o tuto svou památku pečuje velice dobře. Problémem bývá úplně nový investor, který zakoupí usedlost, ale k místu nemá žádnou citovou vazbu. V případě dlouhodobého vlastnictví znám naopak většinou pozitivní případy, kdy lidé o své objekty pečují nejlépe, jak mohou. Provádějí alespoň běžnou údržbu.
Znám také případ firmy, která koupila usedlost se sušárnou ovoce, ale neměla na její obnovu prostředky. Kraj jim přispěl finančně, firma pak svůj příspěvek vyřešila v podobě dodání dřeva z vlastních lesů a střešní krytiny. Objekt je zachráněn, majitel si k němu vytvořil vztah, a tak je zajištěna i další údržba.
Hrnčířův mlýn, zdroj: FB Společnost ochránců památek ve východních Čechách
Příkladem péče spolků je Hrnčířův mlýn v Českém Meziříčí, o který pečuje Společnost ochránců památek ve východních Čechách. Spolek je velice aktivní a stará se o mlýn, kde se zachovalo i veškeré vybavení.
Je běžné, že jsou tyto stavby přeneseny do skanzenů?
Ano, dalším typem subjektu pečujícího o tento typ památek jsou muzea v přírodě. Zde bych jmenoval Muzeum v přírodě Vysočina a Luďka Štěpána, který je zakladatelem české molinologie, nauky o mlýnech. Transferoval na Veselý kopec šest technických objektů, které patří k těm nejtypičtějším. Nachází se tam pila na vodní pohon, olejna, vodní mlýn, jehož součástí je mechanická varna povidel, stoupa na tříslo a záhřivka, o níž jsme již také mluvili. Na Vysokém kopci je také kolářská a truhlářská dílna. Díky současné ředitelce doktorce Magdaleně Křivanové se tyto objekty zprovozňují, mlýn i varna povidel fungují, částečně je v provozu i pila, olejna a letos zprovoznili záhřivku.
Příkladů je ale více, například severočeské Zubrnice se dvěma mlýny. V Rožnově pod Radhoštěm je celá Mlýnská dolina s hamrem, valchou, pilou a vodním mlýnem. Nachází se tam i velký větrný mlýn a malý mlýn s turbínou. Dále můžeme jmenovat Vysoký Chlumec na Sedlčansku s vodním mlýnem a pilou.
Použití mlátičky, zdroj: Radim Urbánek
V posledních letech se i u nás řada lidí zabývá etnologickými experimenty, od zpracování různých surovin a přírodních materiálů až po složitější věci, jako je zpracování obilovin. Právě tyto činnosti se často odehrávají v muzeích v přírodě. Ověřuje se, zda dané řemeslo opravdu mohlo fungovat tak, jak si představujeme.
Jestliže neznáme konkrétní postupy, které si ověříme, můžeme sice hovořit o tom, že se technologie zachovala, ale bude to jen teorie. Jako příklad mohu uvést běžný zemědělský stroj, mlátičku obilí. Jestliže mlátičku nenastavím na správný počet otáček, nepodaří se obilí vymlátit a většina klásku zůstane vcelku. Je to na obsluhu poměrně jednoduchý stroj, ale pokud člověk nezná jeho použití, nebude mu fungovat. Přitom tato technologie je vcelku mladá, používala se na mnohých hospodářstvích ještě v 50. letech. Přesto se praxe a s ní tato znalost velmi rychle vytratila.