Drobné památky vždy stávaly na dominantních místech krajiny či na průsečících cest, a působily tak jako přirozené ukazatele, umožňující lidem snadnější orientaci. Tento kontext se často s likvidací starých cest ztratil, takže dnes není výjimkou, že vidíte kapličku stojící zdánlivě nesmyslně uprostřed pole. Nalezením a pochopením těchto časem zastřených souvislostí, vedoucích ke vnímání krajiny jako celku, se zabývá krajinářka Klára Salzmann, která jako projektant vytváří krajinné plány pro obce a zároveň učí na fakultě architektury ČVUT.
Jak vypadá současná zemědělské krajina českého venkova? Do jaké míry se zachovala její historická struktura?
Krajina se vyvíjela miliony let, až poté si ji člověk začal přizpůsobovat a v tom pokračují i dnešní zemědělci. Nejsem si ale jista, zda je toto přizpůsobování vždy ku prospěchu. Historická struktura v krajině nicméně stále je. Když děláme krajinné plány, velmi detailně analyzujeme, co se zachovalo. Pracujeme rovněž s historickými mapami, zejména s císařskými otisky stabilního katastru, které ukazují poslední záchvěv přírodní krajiny. V rámci terénního průzkumu pak chodíme po krajině a zkoumáme, co se z této přírodní krajiny zachovalo. A zjišťujeme, že toho je pořád mnoho. Jak říká doktorka Bukačová z Mariánské Týnice: „Historická struktura v krajině je, jen je třeba ji najít a obnovit.“
Součástí této historické struktury jsou například staré cesty, v jejichž blízkosti stávaly kapličky a další drobné památky?
Strukturu krajiny vnímáme pohledem infrastruktur. Jde jednak o přírodní infrastrukturu, to jsou zejména vodní toky, které jsou přirozenými spádnicemi. Důležitá je rovněž infrastruktura technická, tedy právě cesty, které vymezují jednotlivá pole, jejich velikost, tvar a směřování.
Právě na průsečíku cest či jejich setkání s dalšími prvky byly umisťovány drobné památky jako křížky či boží muka, jak říkají na Plzeňsku boží moučka. S likvidací historických cest po roce 1948 je celkem běžný úkaz, že se objeví kaplička uprostřed pole. Na první pohled to může vypadat, že na tom místě nikdy nic nebylo, ale není to pravda. Většinou v takových případech jde o historickou křižovatku cest.
V čem vidíte největší význam drobných památek v krajině?
Drobné památky měly v historii funkci ukazatele, stejně jako například kostelní věže. Památky jsou rovněž umisťovány na dominantách, na vyvýšených místech, která jsou v České republice taková hodně něžná. Česká krajina je úžasně kulturní, dá se říct téměř celá obydlená. Právě na kopečcích, kde bývala keltská hradiště, se později objevily drobné památky a dnes rozhledny. Vychází to z potřeb dané společnosti: nejprve se na hradištích bydlelo kvůli bezpečnosti a dnes tato místa vyhledáváme kvůli krásnému rozhledu do krajiny…
Na drobných památkách miluji hlavně to, že mají lidské měřítko. To je důležité pro dnešní dobu, kdy se potýkáme se ztrátou měřítka. Zatímco v minulosti se v krajině pohyboval člověk a detail tak vycházel z lidské práce, dnes pracují velké stroje a ztrácí se lidský dotek.
V případě drobných památek jde o zachování paměti krajiny. Ukazují například na obrovskou přeměnu českého venkova, kde dříve bydlely všechny sociální struktury. Každá obec měla svého učitele, faráře, případně doktora a nebyl takový únik intelektuálních elit do měst. To se promítlo do podoby staveb, do drobných památek, do umění na venkově. Teď spíš umění na venkov přichází zpátky z měst. Takovým příkladem jsou chalupáři, kteří dělají mnoho pro zachování krajiny českého venkova. Podněty přicházejí právě od těchto lidí, kteří na venkově nežijí trvale.
Může pomoci současná situace, kdy se rozmáhají možnosti práce z domova a lidé se tak mohou vrátit k bydlení na venkově?
Celá řada lidí se stěhuje z velkých měst na venkov a covid tomu rozhodně pomohl. Sama na sobě vidím, že práce na venkově v kulturní krajině je mnohem kvalitnější než někde ve městě. Ale člověk k tomu musí mít nějaké podmínky. A právě home-office v době covidu takovou práci umožňoval, což je obrovská šance. Také v rámci naší komunity eviduji větší zájem o krajinu, mimo jiné i proto, že se nemohlo tolik cestovat. Je i zájem o obnovu historických cest, s čímž souvisí výsadby stromů kolem nich a obnovy drobných památek. Takže současnou situaci vidím pozitivně.
Říkáte, že České republice chybí dlouhodobá vize péče o krajinu. Co ale může udělat každý z nás, ať už jednotlivci, různé spolky či obce?
Naprosto klíčová je osvěta, vzdělávání a zapojování dětí. Součástí výchovy by vždy měla být výchova k lokálním hodnotám. Velké rezervy máme ve školství, proto se na univerzitě věnujeme velkému mezinárodnímu projektu Eduscape, vzdělávání ke krajině. Naším cílem je ve spolupráci se základními a středními školami vyvinout metodu, jak vést děti ke vztahu ke krajině.
Dříve jsem si myslela, že je třeba přesvědčovat politiky a řešit tuto problematiku systémově, celorepublikově. Po několika letech marného boje jsem ale zjistila, že je to zbytečné. Začala jsem se proto věnovat lokálním projektům, přesvědčovat lokální politiky, obce. První projekt byl ve Spáleném Poříčí a rychle se na něj nabalili další lidé a další obce.
Můžete stručně popsat, jakým způsobem pracujete na obnově krajiny v okolí Spáleného Poříčí?
Spálené Poříčí je jakýmsi centrem regionu, je to město s 1500 obyvateli, ale má obrovský katastr 5000 hektarů a jeho součástí je kolem deseti obcí. S lidmi z těchto vesnic jsme založili občanské sdružení Topland Brd a v rámci něho jsme už udělali několik projektů. První byla obnova historické cesty mezi Blovicemi a Spáleným Poříčí a s tím spojená obnova třešňové aleje. Na pomezí katastrálních území obcí jsme ve spolupráci se Západočeskou univerzitou osadili hraniční kámen. U židovského hřbitova v Blovicích, který je také vzkříšen, jsme udělali kamennou lávku přes potok. Dalším projektem byla obnova cesty mezi Chynínem a Čížkovem, podél níž jsme vysadili ovocné stromy. Umístili jsme tam také lavičku, kolem ní vysadili lípy a je připraven křížek. Aktuálně se věnujeme projektu zpomalení toků některých potoků. Do tohoto projektu zapojujeme také děti, takže dochází právě i ke zmiňovanému vzdělávání.