Různé symboly a umělecká díla vyrývali lidé do skal už o pravěku, upozornil archeolog Petr Meduna nejen na velké jeskyní malby, ale i na drobnější příklady v českém prostředí. Kromě maleb zvířat se tak od počátku objevují hlavně jednoduché geometrické tvary jako křížky či šipky, případně otisky lidských rukou. Z období středověku se zachovaly rytiny jezdců na koních a s tvorbou „rytých graffiti“ pokračovali lidé mimo oficiální umění i nadále. Pokud nešlo o náboženskou tématiku, pak většinou lidé svými výtvory reagovali na nějakou aktuální událost, ať už širšího významu, nebo důležitou pro ně osobně.
Kdy se začaly objevovat první symboly vyryté na kamenech, skalách či stromech?
Velmi dávno, dokonce patří vlastně k počátkům umění. Jen bychom asi náš pohled neměli omezovat na „symboly“, ale na jakákoli zobrazení a v počátcích výtvarného umění k těm nejčastějším patří nádherná vyobrazení zvířat. Z našeho pohledu jde ale o „hochkumšt“, často monumentální – každý si vybaví Altamiru nebo Lascaux. Pokud najdeme nějakou menší variantu, jde nejspíše o jakési skicáky, které známe i z Čech.
Ruce v jeskyni Santa Cruz, zdroj: Wikimedia
Pokud se soustředíme pouze na symboly, tak mezi nejvýraznější patří otisky lidských rukou – buď přímo napatlaných barvou nebo v negativu pořízených tak, že se na skálu přitiskne ruka a následně barvou „nasprejuje“ její obrys, vlastně pra-sprejerství.
Jaké symboly byly nejčastější a proč? Co znamenaly?
Občas se mluví o 32 symbolech, které se objevují častěji než jiné napříč pravěkou Evropou. Mezi ně patří i ony pozitivní i negativní ruce, ale převažují geometrické tvary – křížky, hvězdičky, šipky apod., zhruba jako když se podíváte na anglickou klávesnici u čísel. Ostatně od nich už je jen krok k piktogramům a prvnímu písmu.
Jaké stopy zanechávali lidé v pozdější době? Měnila se jejich podoba a účel?
Víceméně ty samé. Ono toho v oblasti jednoduchých tvarů příliš vymyslet nejde. Můžeme třeba rozdělit graffiti na obrazové a epigrafické, tedy nápisové. Samozřejmě, že ony obrazové jsou vývojově starší. O pravěku jsme už mluvili, zřejmě nejstarší doložená středověká rytá graffiti pocházejí z opevnění hradiště Libušín, snad z 10. století n. l. a nějaký bystrý pozorovatel tam zachytil – nebo zachycoval, nalezeny jich byly skoro dvě desítky – jezdce na koních. Na každém kameni opevnění jeden. Jen o pár set let mladší jsou rytiny z románské baziliky sv. Jiří na Pražském hradě, bylo jich na opukových kvádřících nalezeno několik desítek.
Jezdec s pohárem a ozbrojenec v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě, dle
P. Chotěbora, zdroj: Archeologické rozhledy 1985, Digitální knihovna Akademie věd ČR
A co nábožensky inspirované výjevy? Lidé často do skal tesali různé křížky, někdy ale i poměrně propracované oltáře…
Náboženské motivy mezi vyobrazeními převažují. Samozřejmě na prvním místě jsou ony křížky, následují různé výklenkové kapličky nebo spíše jen výklenky pro svatý obrázek. Občas se objeví velké reliéfy – stále mluvíme o křesťanských symbolech. O oltářích v liturgickém slova smyslu mluvit nebudeme. Bohoslužby v jeskyních byly snad slouženy v tajnosti za protireformace, ovšem protestantské církve na výzdobu a oltář nekladou takový důraz, jejich stopou mohou být vyryté či vytesané kalichy.
Výjimečně se objeví i stopy jiných náboženství, třeba ve skalním městě u Mšena nalezneme pravoslavnou svatyni (prý z poměrně nedávné doby), taoistické symboly byly vytesány do skály u Harasova ve 30. letech 20. století (Stanislav Řehák), runový nápis je na skalní vyhlídce u Jiljova…
Lze do této skupiny drobných památek zařadit také rozměrnější do skal vyryté reliéfy? Výjimečně se objevovaly případy, kdy sochař zpracoval i celé skály…
Asi nejznámější příklad nalezneme v okolí vesnic Liběchov a Želízy u Mělníka. Kromě monumentálních Čertových hlav tam vytvořil sochař Václav Levý mnoho drobnějších reliéfů zobrazujících zvířata či mytické postavy z českých dějin. Různé pískovcové sochy a reliéfy se nacházejí také v lese pod Velkým Chlumem nedaleko moravské Černé Hory. Zde je vytesal rodák z nedalekého Bořitova Stanislav Rolínek. Nejvýraznější z nich je sousoší husitských bojovníků Jana Husa, Jana Žižky a Prokopa Holého z roku 1927.
Samozřejmě že můžeme, jen s tou definicí drobnosti to bude složitější. Levého Čertovy hlavy a tvorba v povodí Liběchovky a Rolínkův Velký Chlum už jsou spíš srovnatelné se sochami v Egyptě nebo americké Mount Rushmore. Spíš budeme jejich „velikost“ chápat jako „oficiálnost“, a to Václav Levý ani Stanislav Rolínek nebyli, takže vlastně fyzická velikost není až tak určující – ale až tak důležité kritérium to není. Pro nás je podstatné, že se blíží lidovosti, naivismu či art brut.
Pokračovaly takovéto zásahy také později v době romantismu, oprav a přestaveb starých hradů? Mohou sem patřit třeba dnes už historicky vypovídající podpisy někdejších vandalů?
Se slovy vandal a vandalismus bychom měli zacházet obezřetně. Podle původní definice abbého Grégoira z dob francouzské revoluce označovalo ničitele památek a my se bavíme vlastně o vzniku malých, nepatrných a často anonymních památek. Pokud byly kresleny či ryty do skal, o vandalství jistě nejde. A pokud je nacházíme na architektuře či uměleckých dílech obecně, nemůžeme je všechny házet do jednoho pytle. Je to podobné, jako dnešní sprejerství. Ve většině případů má jakýsi etický kodex a až na výjimky nenajdeme tagy apod. na památkách. Paradoxně někdy může být nové dílo považováno za hodnotnější než jeho podklad, vybavíme si třeba Banksyho graffiti.
Jeden příklad ze zahraničí, konkrétně z jednoho lotyšského národního parku, jeskyně Gutmanis („Dobrákova jeskyně“). V jeskyni je pramen, jehož léčivou vodou uzdravoval prý kdysi místní poustevník okolní obyvatele. K místu se váží další legendy a pověsti, pro nás je ovšem důležité, že už od 17. století sem přicházeli první „turisté“ a zanechávali tu své podpisy. Pro místní to byl vítaný přivýdělek, takže aby se pan turista neupatlal, ochotně mu za nějaké peníze na skále vysekali kartuši s monogramem. Jak to vypadá, vidíte na fotografii. Od té skalní stěny s otisky rukou se to moc neliší… A co je důležité, nápisy jsou součástí památky (ovšem nové se tam dělat nesmí).
Příklad z tuzemska, kdesi na Kokořínsku (s poděkováním K. Zabilanskému a J. Pillerovi za ukázání). Pár písmen, číslic a něco jako jeskyně. Ovšem dohromady dávají vysekaný náhon skalního mlýna, u jehož vstupu je v kartuši monogram a především vročení 1528, tedy unikát.
Když se vrátíme k oněm jednoduchým rytinám či kresbám, podpisům a epigrafice vůbec, je za nimi vždy nějaká událost, často nepatrná. To ale neznamená, že je nedůležitá. Při minulém rozhovoru jsme si povídali o „památníčcích“ na Hostínské kapli. Někdy v 18. století tam někdo vyryl panorama Hostína – žádné jiné z té doby neznáme a v tom je třeba význam onoho neznámého tvůrce. Na opačném konci spektra může třeba v luxusnějším provedení pamětní nápis o návštěvě císařského páru Františka I. a Marie Terezy v jeskyni Býčí skála v roce 1804.