Drobné památky jsou neodmyslitelnou součástí české krajiny. Jejich původní funkci dnes zastupuje genius loci místa, funkce orientační i estetická nebo jsou to naše vzpomínky na minulost. Málokdo si pamatuje, proč zde jsou, kdo a proč je vytvořil a jaký v sobě ukrývají příběh i kolik pocestných jim svěřilo své starosti i radosti. Tito svědci času zde stojí od jara do zimy, skrápění deštěm, rozpálení v letním slunci, zasypaní v závějích sněhu. Zub času je nahlodává a oni se nemohou bránit.

Ve druhé polovině 20. století utržily památky v krajině velkou ránu, kdy se staly překážkou při rozorávání mezí a sítí cest, u kterých byly vybudovány. Nejeden křížek u cesty tak zanikl pod koly těžké techniky. Pokud nezanikly úplně, vznikly takové paradoxy, kdy kaplička u cesty najednou stála osamoceně uprostřed pole, bez vazby na okolí.

Od roku 1989 se situace značně zlepšila. Památky se opravují, ale stále zůstává mnoho těch, které unikají možnostem opravy. Jsou to především malé obce, které svým značně omezeným rozpočtem nedosáhnou na řádnou renovaci drobných památek na jejich území, i když by o jejich opravu velmi stály. Jsme to my, kteří se mohou zasloužit o to, aby dále byly neodmyslitelnou součástí naší domovské krajiny, abychom my nezapomněli, že ony jsou naším dědictvím minulosti, kterou potřebujeme pro vlastní budoucnost a identitu.