Kulturní krajina, která je spojením přírodních sil a působení člověka, pokrývá značnou část našeho území. Nebylo tomu ale tak vždy, přestože první zásahy lidské činnosti v krajině můžeme pozorovat už v pravěku. V současné krajině se pak odrážejí stopy staletí historického vývoje, od kolonizace 13. století, přes rozvoj venkovské krajiny, postupně doplněné sítí rybníků a v 18. století završené komponovanou barokní krajinou. Od poloviny 19. století pak podobu české kulturní krajiny významně ovlivňuje industrializace a urbanizace. Na ní pak ve 20. století navazuje ještě větší rozmach těžkého průmyslu, mnohde doprovázený likvidací předchozího stavu krajiny.
Působení člověka na krajinu se projevuje od neolitu (mladší doby kamenné), kdy byl lov a sběr potravy postupně nahrazen zemědělstvím. S tím byl spojený přesun obyvatel do míst příznivých pro obdělávání půdy. Zemědělská kulturní krajina se na našem území začala objevovat od poloviny 6. tisíciletí před naším letopočtem, jako první byly osídleny moravské úvaly, následovalo Polabí, dolní Povltaví, Poohří a území kolem dolního toku Berounky. Osídlení, tvořené izolovanými drobnými intenzivněji využívanými enklávami, se zpravidla neobjevovalo v nadmořské výšce více než 400 metrů.
Středověk přinesl kolonizaci vyšších poloh i rozvoj měst
V návaznosti na tato osídlení v dalších staletích kulturní krajina postupně expandovala na českém území, do 12. století pokrytém převážně listnatými lesy a obklopeném neprostupnými horskými pralesy. Nárůst počtu obyvatel způsobil postupnou kolonizaci vyšších poloh, která vyvrcholila ve 13. století.
Středověká kolonizace souvisela s celkovou proměnou sídelní kultury. Nově byly osídlovány rozsáhlé oblasti a postupně se tvořila stabilnější síť pravidelně uspořádaných vesnic, která je základem dnešní české krajiny. Vznikala nejdříve královská a poté poddanská města, do nichž se soustřeďoval obchod a řemesla. Specifické postavení měla horní města, stříbro se těžilo na Vysočině či v Kutné Hoře. Zemí procházely významné obchodní stezky, které ji propojovaly se zbytkem Evropy. Vznikala také jasně daná šlechtická panství, stejně jako církevní panství při klášterech a kostelech.
Dnešnímu uspořádání krajiny dalo základ 13. století
Do konce 13. století tak v českých zemích vznikla podoba kulturní krajiny se základními sídelními typy i komunikační sítí, která v zásadě přetrvala až do novověku. V následujících dvou staletích pokračovalo rychlé odlesňování krajiny, které zastavily až nadcházející těžká desetiletí, kdy byla země sužována válkami a morovými ranami.
Novým prvkem, který do české krajiny pronikl v 16. století, byly rozlehlé rybniční soustavy. Dodnes jsou známé důmyslně propojené vodní plochy na Třeboňsku, za nimiž stáli dva významní rybníkáři Štěpánek Netolický a Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan. Další významné rybniční pánve vznikaly v meandrech Labe na Pardubicku a Poděbradsku či na Moravě v okolí Uničova, Olomouce, Tovačova a Kroměříže.
Baroko dbalo na hospodářské využití i estetickou harmonii
Zcela zásadní vliv na podobu české krajiny mělo období po třicetileté válce, kdy do Čech naplno vtrhlo baroko. Barokní komponovaná krajina vyjadřuje harmonické propojení lidské činnosti s přírodou. Nerezignuje na hospodářskou funkci krajiny, rozšiřuje se využití hospodářské půdy i lesů na těžbu dřeva pro potřeby skláren či dolů, přesto zůstává člověk s krajinou v souladu. Žádné další historické období nepracovalo s krajinou tak citlivě a zároveň tak intenzivně.
Právě v barokní době začalo vznikat obrovské množství drobných staveb, jako jsou kapličky či boží muka, stejně jako dlouhé aleje či velká poutní místa. Z nich nelze opomenout východočeský Kuks hraběte Šporka, Valdštejnovo Jičínsko, nebo třeba krajinářské parky ve Veltrusech či Krásném Dvoře.
Rozvoj průmyslu v 19. a 20. století zásadně změnil ráz krajiny
Velký zlom pak přinesla industrializace 19. století. Do té doby zemědělská krajina Českých zemí se musela přizpůsobit rychle se rozvíjejícímu průmyslu, stejně jako velkému přesunu obyvatel do měst, tedy urbanizaci. Na tu navázala výstavba železnic a zahušťování silniční sítě. V nebývale velkém rozsahu se rozmohla i těžba nerostných surovin a začaly se profilovat průmyslové oblasti na severu území. Spíše než k vzniku nových sídel, docházelo k rozšiřování měst, bourání jejich hradeb a výstavbě nových čtvrtí. Rostly i mnohé vesnice, zvláště ty v zemědělských nížinách Moravy, které se zvětšily někdy až několikanásobně.
Dvacáté století se svými dějinnými zvraty přineslo výrazné změny i do české krajiny. Po druhé světové válce došlo v důsledku kolektivizace k výraznému scelování zemědělské půdy, kdy malá políčka rozdělená mezemi nahradily obrovské souvislé plochy orné půdy. Ještě ničivější dopad měla tato doba na pohraničí, které zasáhlo vysídlení německého obyvatelstva. Další obce musely ustoupit povrchové těžbě, budování velkých vodních nádrží či vojenským prostorům. Celkem v té době zmizelo z mapy Česka přes tisícovku vesnic.
Naopak docházelo k dalšímu rozvoji těžkého průmyslu a urbanizovaných území kolem průmyslových center. Přestože dnes už těžký průmysl pomalu ustupuje do pozadí a klade se větší důraz na péči o krajinu, ve smyslu ochrany přírody i kulturního dědictví, také dnešní doba přináší mnohé zásahy do krajiny, jako je suburbanizace, rozšiřování dopravních staveb či hledání využití starých průmyslových areálů a mnohé další.