Mnohé kapličky či boží muka mohou být státem chráněnými památkami, jiné nikoli, to ale rozhodně neznamená, že není potřeba o ně pečovat. O tom, jaké důsledky taková památková ochrana pro objekt a jeho vlastníka má, stejně jako kdo by se měl o drobné památky vlastně starat, jsme si povídali s památkářkou a odbornicí na kulturní krajinu Ing. arch. Věrou Kučovou.
Zlepšují se v současné době podmínky pro ochranu drobných památek? Platí, že opravených objektů rok od roku přibývá?
Zájem o udržení drobných památek v sídlech a volné krajině je v každém případě naprosto chvályhodný. Prožíváme (nebo aspoň jsme dosud prožívali) skutečně velmi dobrá desetiletí.
Zásadní je přece již ta skutečnost, že ten, kdo se zajímá o své okolí a chce opravit drobnou památku, není „podezřelým elementem“ a subjektem zájmu policie jak tomu bývalo před rokem 1990. Používám záměrně takto až absurdní přirovnání, ale svoboda naší společnosti znamená i právo sdružovat se ve spolcích a jiných společnostech, které zahrnuje Listina základních práv a svobod (podle Článku 20).
Zformování občanské společnosti od 90. let 20. století, kdy velké množství místních spolků založilo svou působnost právě na snaze opravit ve volném čase svépomocí některou drobnou památku ve své obci a okolí, napomáhá formovat sounáležitost s místem, kde lidé žijí. Sdílení radosti ze společně zachráněné památky je zkušeností, kterou lze těžko něčím nahradit. Podobné pozitivní zážitky jistě sdílejí členové spolků a sdružení, kteří se aktivně zapojují do ochrany přírodního dědictví, sázejí aleje nebo vytvářejí podmínky pro uchování a rozšíření druhové rozmanitosti.
Existují desítky občanských sdružení zaměřených na místní dědictví, ať již formou sledování dění v místě, nebo i zavedenou organizovanou činností zahrnující i konkrétní dobrovolnickou práci. Role občanských iniciativ může být velmi prospěšná, zejména pro památky v jednoznačném majetku obcí, které zpravidla pomoc uvítají.
Nelze ale podcenit možnou úspěšnost i v případě památek v soukromém vlastnictví. Může se ukázat, že největší pomocí je například asistence vlastníkovi při orientaci v dotačních možnostech nebo i nabídka technické a dobrovolnické práce. Občanské sdružení může zprostředkovat i konzultaci s odborníky, prostě cokoli, na co nemusí mít vlastník čas nebo dostatečné znalosti.
Občanský zákoník: Vlastníkem památek je ten, komu patří pozemek
Relativně nedávná velká změna občanského zákoníku s účinností od ledna 2014 měla velký dopad i na určování vlastnictví drobných památek. Tento zákon po dlouhých letech například jasně určil, že „součástí pozemku je také stavba, která na pozemku stojí“. Tím byly ukončeny často letité dohady o tom, kdo se má o bezprizorní drobnou památku na konkrétním místě starat.
K podmínkám pro obnovu drobných památek je dobré připomenout, že skutečně došlo k opravě stovek takových součástí krajiny. V nedávných letech probíhala někdy až „meziresortní soutěž“ o to, zda na drobné památky přispěje více Ministerstvo zemědělství v rámci Programu obnovy venkova, nebo Ministerstvo pro místní rozvoj v podobném programu. Neměli bychom zapomínat, že povahu drobné památky mají také četné válečné hroby a pietní místa, na jejichž obnovu přispívá ve svém dotačním systému i Ministerstvo obrany, které za tímto účelem vede i přehlednou webovou stránku.
Samozřejmě zdaleka ne všechny drobné památky jsou ale zachráněné a mnohé trpělivě na své zachránce čekají.
Některé z drobných památek v krajině jsou státem chráněné, jiné nikoli. Jaké to má důsledky pro jejich zachování?
Je pravdou, že většina drobných památek v krajině nemá status kulturní památky, tedy nemovitosti chráněné podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění. Vysvětlení procesu prohlášení něčeho za kulturní památku by bylo na samostatný rozhovor. Nicméně právě zákonem podložená ochrana „státní“ a ochrana „přirozená“, pouze na základě respektu širší společnosti, hrají významnou roli v limitech nakládání s drobnými památkami a velmi často i v podmínkách pro získání finančních prostředků na jich opravu a restaurování.
Praktické důsledky různé ochrany se projevují právě tehdy, kdy chce někdo takovou drobnou památku opravit či zachránit. Existuje jiné právní prostředí pro ty zapsané v Ústředním seznamu kulturních památek a stavby ostatní, jimž se naopak v postupně se liberalizujícím stavebním právu vlastně nemusí úřady věnovat skoro vůbec.
Status kulturní památky je základem bezplatného poradenství, které poskytují pracovníci Národního památkového ústavu, a návazně je vyjádřeno formou závazných stanovisek orgánů státní správy ke správným postupům opravy a restaurování. Význam této bezplatné pomoci a součinnost státu vlastníkům a správcům chráněných památek se zbytečně málo vysvětluje. Naopak bývá památková péče v médiích zkratkovitě bagatelizována a zpochybňována, či spíše označována státní regulativ pouze zdržující a omezující vlastníka.
Tento rozdíl je zřejmý právě pro ty drobné památky, které jsou ve skupině staveb státem nechráněných. Může pak docházet k takovým paradoxům, kdy zájemci o jejich záchranu hledají radu, zatímco podle zákona stavebního jde o objekty, s nimiž lze dělat prakticky cokoli. Drobné památky a jejich úpravy jsou úředně v kategorii tzv. drobných staveb, na jejichž opravy, nejde-li o zásadní otázky statiky, není potřeba prakticky nic a tato zdánlivá svoboda je pro ně vlastně nebezpečná.
V případě památek, které chráněny nejsou, má větší význam snaha o co nejvěrnější zachování jejich stavu, nebo dávají smysl výraznější úpravy a opravy, možná i dotvoření výrazně zdevastované památky?
Odpověď na tento soubor otázek pokrývá množství možných metodických úvah v detailu, jaký zvažujeme i v úvahách při opravě státem chráněné kulturní památky. Vždy záleží na tom, zda a jaké věrohodné informace máme o starší nebo i původní podobě. Jsou-li tyto informace k dispozici, je situace snazší, protože většinou převáží pragmatický přístup a přirozená snaha o opravu směrem k původní podobě.
U výrazně zdevastované místní památky, která není chráněna zákonem, je samozřejmě úvaha méně vázána na úřední povolení, ale ani to by nemělo znamenat nějaký exces, jehož výsledkem by byla nepodařená realizace působící jako karikatura. Nezanedbatelným aspektem je samozřejmě i množství finančních prostředků, které jsou k dispozici. I pokud je ale cílem oživit dané místo s využitím reliktů nějakého objektu, je dobré mít na paměti, že většina našeho území má zároveň status území s (potenciálními) archeologickými nálezy a různě destruované zdivo kapličky může v okolní náletové zeleni obsahovat i cenné informace a hmotné nálezy. Měl by ho proto nejprve obhlédnout zkušený archeolog.
Kdo by se měl vlastně dnes o takovéto objekty starat? Přichází v úvahu církev či obec? Nebo jsou na řadě spíše různé občanské iniciativy?
O své širší okolí a tedy své životní prostředí v nejširším slova smyslu tohoto pojmu, by se měl starat každý. Neznamená to nutně, že by každý musel věnovat své finanční prostředky, protože každý má své různé priority i možnosti. Největším nepřítelem drobných památek je však lhostejnost a spoléhání se na to, že vše má zařídit stát nebo v obci starosta. Státní a zákonodárné orgány jsou od toho, aby vytvářely dobré právní prostředí a podmínky pro náš osobní a společenský život, ale nelze čekat, že jejich představitelé či zaměstnanci všechno zařídí nebo dokonce fyzicky provedou.
Je prokázáno, že v upraveném a kvalitním prostředí je nižší míra vandalismu a lhostejnosti, upravená vesnice, město, krajina i památky pozitivně motivují. V naší společnosti se ale skutečný zájem o věci veřejné stále teprve formuje. Desetiletí nezájmu či spíše represe při zájmu projevovaném nelze změnit snadno. Dodnes řada z nás bojuje s jistým pocitem nepřípadnosti projevit na veřejnosti názor, jakkoli vnitřně jsme přesvědčeni o jeho správnosti (motto „nehas, co tě nepálí“).
Mnohdy tyto drobné objekty navíc stojí na soukromém pozemku, jehož majitel nemá o obnovu zájem. Lze najít řešení i u těchto památek?
Součástí našeho ústavního pořádku je již zmíněná Listina základních práv a svobod, která vyváženě chrání soukromé právo, ale zároveň v článku 11 například říká, že: „Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“ Podobně v článku 35 se uvádí, že: „Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.“
Zde je poměrně obecný, ale jasný apel na to, aby se vlastník o svůj majetek staral, zejména tehdy, jde-li o hodnoty chráněné zákony, ale i pokud by špatné nakládání s majetkem mohlo znamenat širší společenskou ztrátu. Tato interpretace je sice hodně volná, životní prostředí je v českých předpisech poněkud zbytečně zužované na přírodní charakteristiky, ale ve vyspělých zemích je pojem environment běžně aplikován nejen na životní prostředí přírodní, ale i to stavební, které spoluvytváří naše domovy.
Ne vždy postačí nadšení, i dobře míněná akce může přinést chyby
Otázka spojená se soukromým vlastnictvím je rozhodně důležitá. Paradoxně by na právní ochranu soukromého vlastnictví mohl narazit jedinec, i kdyby v dobrém úmyslu začal na vlastní pěst nějakou „cizí“ památku opravovat. Jakkoli může některá drobná stavba působit neutěšeně, je totiž nezbytné soukromé vlastnictví respektovat.
Pokud je jednoznačně jasné, že někdo je vlastníkem cenné stavbičky, ale nestará se o ni, asi by bylo obtížné ho k něčemu nutit nátlakem či vstupovat na pozemky proti jeho vůli. Ze zkušenosti památkáře mohu navíc říci, že i poměrně neutěšeně působící kaplička, která „dochátrala“ přes desetiletí nezájmu, ještě pár týdnů vydrží a dobrá příprava v otázce pochopení souvislostí na straně vlastníka se vyplatí. U objektivně cenných a zajímavých objektů je možné usilovat o prohlášení za kulturní památku, což ale v případě nezájmu současného vlastníka může stejně působit až kontraproduktivně.
Takže primární cestou je komunikace a vysvětlování nebo i zjištění důvodů, proč je historická památka zanedbaná. Nikdy nelze předem vědět, v jaké situaci se vlastník nachází. Nebo zda dokonce sám opravu neplánuje, jenom ve vlastních rozvahách o použití financí má aktuálně jiné priority. Vždy je také lepší využít v takovém případě cestu přes místní samosprávu, než někoho poučovat napřímo. Je velmi potřebné umět se všemi stranami komunikovat korektně a hlavně se vyvarovat nespravedlivé kritiky vlastníka chátrající stavby, pokud neznáme všechny souvislosti nebo důvody neutěšeného stavu jeho majetku. Zvláště v menších komunitách může být veřejná neoprávněná kritika neodpustitelná.