Víte, jaký je vlastně rozdíl mezi božími muky a kapličkou? Jakému typu drobné památky se říká poklona? Kdy se stavělo nejvíce křížů u cest a proč? Odpovědi na tyto otázky najdete v našem stručném přehledu…
Boží muka jsou symbolickým zobrazením sloupu, u kterého dal Pilát Pontský bičovat Krista. Tato drobná památka ve tvaru sloupu či pilíře se začala objevovat už v 11. století ve Francii, tehdy ale ještě byla jako takzvaná svíce mrtvých stavěna u hřbitovů. Nejstarší česká boží muka pocházejí ze 13. století. Na jejich přední straně bývá ve výklenku umístěno vyobrazení utrpení Krista (odtud název boží muka), popřípadě jiné výtvarné dílo s náboženskou tématikou. To může mít podobu kamenného reliéfu, dřevořezby nebo v lidové tradici oblíbeného obrázku malovaného na plechu či skle, může to ale být také drobná soška.
Boží muka kamenná i zděná
Boží muka lze dále rozdělit na kamenná sloupková a zděná. Sloupková boží muka jsou nejstarším typem této památky v českém prostředí. Vytvořena jsou z kamene a skládají se ze tří částí: hranolového podstavce, na němž stojí sloup s patkou a hlavice s výklenkem, která je zakončená křížkem.
Zděná boží muka jsou většinou čtyřboké stavbičky, které jsou omítnuty a nabíleny. V jejich horní části jsou výklenky pro umístění obrazů, někdy i sošky. Na českém území se ve větší míře vyskytují až od 18. století, nejčastěji najdeme zděná boží muka barokní či empírová. Zvláštním druhem zděných božích muk jsou pak ty ve tvaru trojbokého hranolu, který symbolizuje svatou Trojici.
Důvod výstavby božích muk byl značně různorodý, často byla projevem osobní zbožnosti donátora a zároveň buď jeho poděkováním Bohu za pomoc v těžké životní situaci, nebo naopak prosbou o pomoc budoucí. Někdy byla také vystavěna u příležitosti usmíření dvou znepřátelených stran či jako pokuta za spáchaný zločin. Pojila se ale také s místem pohřbívání mimo hřbitov, ať už šlo o hroby malých nepokřtěných dětí, sebevrahů či pocestných neznámého náboženství, vznikalala také v místě hromadných hrobů vojáků za napoleonských válek. Boží muka se také objevovala kolem cest mířících k popravištím.
Kaple a kapličky na návsích i ve volné krajině
Kapličky jsou z drobných sakrálních staveb nejmladší, na našem území se ve větší míře začaly stavět až v období protireformace a vůbec nejčastěji pak byly do krajiny umísťovány až v 19. století. Jsou nedílnou součástí jak jednotlivých sídel, kde se u nich pravidelně konaly pobožnosti, tak i volné krajiny, v níž vytyčují důležité body.
Dva základní typy jsou kapličky výklenkové a kapličky s vnitřním prostorem, existují rovněž kapličky, které jsou součástí jednotlivých domů či ohradních zdí a také kapličky vyhloubené ve skalách, často v podobě groty nebo hluboké niky s tesaným reliéfem. Historicky mladší kaple s vnitřním prostorem se často nacházejí například na návsích menších obcí, kde nahrazují funkci kostela.
Výklenková kaplička, především na Moravě nazývaná také poklona, nemá vnitřní prostor a obrazy, sochy či reliéfy odpovídající zasvěcení kaple jsou umísťovány ve volně přístupném výklenku, někdy uzavřeném mříží či sklem. Kapličky mívají obvykle čtvercový, oválný nebo kruhový půdorys a pouze jednu niku, čímž se liší od božích muk, u nichž se počet nik pohybuje mezi dvěma až čtyřmi.
Výklenkové kaple někdy lemovaly celé poutní cesty a také některé Křížové cesty byly stavěny jako řada kapliček s výklenky, v nichž byly zobrazeny výjevy z Kristovy cesty s křížem na horu Kalvárii.
Některé z kaplí na návsích sloužily také k zavěšení zvonu, jinde vznikaly samostatně stojící zvoničky. Jejich výstavba začala v 16. století, mnoho se jich ale na českém území nedochovalo. K výraznějšímu rozšíření zvoniček pak došlo po roce 1751, kdy Marie Terezie nařídila ohlašovat požár zvoněním.
Kříže smírčí, dřevěné i kované
Pravděpodobně nejstarší památky drobné sakrální architektury jsou kříže, které se podél cest začaly objevovat snad už v 9. století, možná v souvislosti s příchodem Konstantina a Metoděje. Nejstarší kříže byly dřevěné, až zhruba ve 13. století se začaly objevovat kříže kamenné.
První kříže byly do kamenů tesány jen reliéfně, později začal být tvar kříže se zakulacenými rameny z kamene vytesáván, tyto křížové kameny jsou nazývány baby. Podobný tvar mají také takzvané smírčí kříže, které musel viník zločinu, nejčastěji vraždy, vytesat a umístit tam, kde se tento čin stal. Někdy na sobě tyto smírčí kříže mají vytesaný vražedný předmět, například meč, sekyru, kopí, kuši se šípem, výjimečně je doplněn letopočet či popis události. Objevit se zde ale mohou i další znaky, které symbolizují například profesi zemřelého.
Monumentální dřevěné kříže se v českých zemích nejvíce stavěly v dobách rekatolizace, kdy bývaly umístěny na okraj vesnice na znamení, že byla obrácena zpět na katolickou víru. Mohou být také doplněny plechovou siluetou Krista.
Dnes nejrozšířenějším typem jsou kříže železné, kované či litinové, které převážily od 18. století. Ty bývají umístěny na podstavci a často doplněny nápisem INRI, zkratkou latinského Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum, tedy Ježíš Nazaretský, král židovský.
Sochy a sousoší
Ježíše také mnohdy zobrazovaly samostatně stojící sochy a sousoší, které se v krajině začaly objevovat počátkem 18. století, tedy v období baroka. Další obvyklou sochou českého venkova je svatý Jan Nepomucký, který se nejčastěji vyskytuje v blízkosti vodních toků či mostů. Často je také zpodobňována Panna Marie, ať už jako Nanebevzatá, Neposkvrněná, nebo s tělem mrtvého Krista jako pieta. Objevují se rovněž zemští patroni jako sv. Ludmila, sv. Václav či sv. Prokop, z dalších pak patron hasičů sv. Florián a patronka horníků sv. Barbora. Jednotlivé světce poznáte podle jejich typických atributů.
Specifickým druhem sousoší pak jsou trojičné a mariánské sloupy, které jsou ale typické spíše pro městské prostředí, popřípadě se nacházejí na významných poutních místech. Často takové sloupy byly poděkováním za odvrácení morové epidemie.
Nejdrobnějším typem náboženských objektů v krajině jsou pak obrázky světců umístěné na kmenech stromů či různých sloupech. Tradičně byly malovány na dřevě či plechu, v pozdější době přibyly malby na sklo či zasklené reprodukce vložené do dřevěného rámečku, někdy doplněného stříškou. Lidé takto zdobili, a někde dodnes zdobí, významná místa jako křižovatky cest, studánky či vyhlídky.
Kromě sakrálních památek nalezneme v krajině mnoho dalších drobných objektů a stavbiček různého určení. Mezi drobné památky, které sloužily k orientaci, patří různé hraniční kameny, milníky či triangulační body. Další skupinou jsou památky připomínající určitou událost, příkladem mohou být pomníky padlým, které byly po první i druhé světové válce vystavěny v téměř v každé české obci. 