Linie alejí kolem cest jsou neodmyslitelnou součástí české krajiny. Aleje ovocných i okrasných stromů chrání procházející a projíždějící a pomáhají jim v orientaci. Zároveň také zdůrazňují krajinné dominanty a díky jejich skrývání, částečnému odhalování a působivým průhledům vedou oko k tomu důležitému, ať už jde o lidská sídla, přírodní útvary či jednotlivé stavby. Celkem se na našem území nachází téměř dvě stovky památných alejí, v nichž roste přes patnáct tisíc stromů.
Aleje mohou obklopovat nejen cesty, ale také vodní toky či hranice pozemků. Pokud se nacházejí jen na jedné straně cesty, jde o takzvaná stromořadí. Výsadba alejí byla důsledkem promyšleného komponování krajiny s estetickými i praktickými cíli. V historii většinou tato snaha přicházela z popudu šlechty, tedy majitelů jednotlivých panství, později aleje budovali rovněž obyvatelé venkova v okolí svých obcí. Některé aleje vznikly také v souvislosti s činností vojska, především pro vytvoření souvislého stínu, který pak zvyšoval pochodovou aktivitu vojáků.
První aleje jsou známy už ve starověku, příkladem může být Hadriánova vila v Tivoli, kde jednotlivé budovy spojovaly cesty lemované stromy. V českém prostředí pocházejí první zmínky z doby Karla IV., ve 14. století již byly ojediněle vysazovány podél cest ovocné stromy. Za první doloženu alej na našem území je považována cesta mezi Pražským hradem a Stromovkou, kterou nechal koncem 16. století upravit Rudolf II. Než ji v polovině 18. století ji zničilo francouzské vojsko, stihl ji v roce 1635 na „Velké vedutě Prahy“ zobrazit grafik Václav Hollar. S renesanční dobou je spojena myšlenka komponovaných zahrad, které jsou spíše uzavřené a do krajiny vstupují jen pozvolna. Aleje tak vznikaly například při zakládání letohrádků, jako byla obora Hvězda v Praze, založená Ferdinandem I. Habsburským počátkem 30. let 16. století, jejíž součástí byly široké aleje křížící se do obrazce hvězdy.
Nejvíce alejí vznikalo v baroku
Vrcholným obdobím budování alejí bylo baroko. Nejprve začala jejich výrazného estetického působení využívat šlechta, aleje navazovaly na geometricky komponované zahrady, vyváděly jejich osy do volné krajiny a zdůrazňovaly příjezdové cesty k zámkům. Barokní aleje byly tvořeny stromy stejného druhu a stáří, které byly upravovány tak, aby jejich koruny měly stejný tvar a dosahovaly tak dokonalé symetrie a pravidelnosti. Nejoblíbenějšími druhy stromů byly lípy, duby a později topoly. Krajinu ale dotvářely i církevní stavby a aleje tak vedly oči poutníků ke kostelům a kaplím, nebo obklopovaly křížové cesty. Na venkově pak aleje, nejčastěji tvořené ovocnými stromy, vedly k mlýnům, kovárnám, bělidlům a valchám.
V pozdním baroku se také rozmohla výstavba císařských silnic, a právě při jejich stavbě vzniká největší množství alejí vůbec. Podle nařízení Marie Terezie z roku 1752 bylo totiž povinností obklopit tyto cesty alejemi stromů, doporučeny byly lípy, moruše, jeřáby, jasany, ořešáky, buky, jilmy a divoké ovocné stromy. Ovocné stromy byly oblíbené, protože nejen chránily procházející vojska před sluncem, ale sloužily i pro občerstvení vojáků. Manévry se totiž rozpouštěly před na podzim, kdy zrálo ovoce, a vojáci se tak mohli z těchto stromů najíst cestou zpět do své obce.
V dalších staletích alejí spíše ubývalo
Přestože v zahradní architektuře přestaly být v období 18. a 19. století komponované linie v krajině populární a této změně vkusu padlo za oběť mnoho straších stromořadí, v 19. století spolu s dostavbou císařských silnic byly opět vysazovány aleje podél cest, jak určil zákon z roku 1884. V této době se do stromořadí začal vysazovat rychle rostoucí topol černý a platan, tedy druhy, které do českého prostředí přišly z Francie. Rozmáhala se také výsadba ovocných stromů podél menších silnic, naopak aleje vysazené v období baroka zestárly a mnohdy musely ustoupit rozšiřování cest.
Ještě v první polovině 20. století sice pokračovala výsadba ovocných alejí, hlavně z ekonomických důvodů kvůli využití plodů, ty stávající ale ohrožovala rostoucí automobilová doprava, zavádění elektrického vedení i nedostatečná péče a údržba. V době první a druhé světové války, stejně jako následujícím komunistickém režimu, tak zaznamenaly aleje výrazný úpadek. Výjimkou byly intravilány měst, kde byly naopak často vysazovány s poukazem na kvalitu ovzduší, stín či jako ochrana před hlukem.
V posledních letech stromy podél cest často musejí ustupovat s ohledem na bezpečnost silničního provozu, na druhou stranu vznikají občanské iniciativy pro zachování jednotlivých alejí, poukazující na jejich přínosy. Aleje jsou také jako charakteristický rys evropského venkova chráněny Evropskou úmluvou o krajině. Kromě nesporné estetické kvality mají mnoho ekologických funkcí, fungují jako větrolamy a brání tak půdní erozi, poskytují úkryt zvířatům či pohlcují škodliviny z ovzduší.
