Pro české země tak typická krajina s mozaikou polí, hustou sítí cest, často lemovaných alejemi, vesnickými kostely, kapličkami a božími muky je pozůstatkem doby baroka. Česká barokní krajina je krásná, přitom v pozadí jejího vzniku byla těžká doba konfiskací a táhnoucího se konfliktu třicetileté války. Ale také silné osobnosti, šlechtici, kteří chtěli velkolepými úpravami panství ukázat svou moc a bohatství. Baroko bylo také obdobím silné katolické víry, s čímž souvisí i výstavba sakrálních památek, vesnických kostelíků a kaplí.
Podoba české venkovské krajiny má do značné míry svůj původ v 17. a 18. století, kdy poprvé došlo k velkým umělým zásahům člověka do její podoby. Barokní komponovaná krajina vyjadřuje harmonické propojení lidské činnosti s přírodou. Žádné další historické období nepracovalo s krajinou tak citlivě a zároveň tak intenzivně, právě v barokní době také začalo vznikat obrovské množství drobných staveb, jako jsou kapličky či boží muka, stejně jako dlouhé aleje či velká poutní místa.
Barokní krajina jako dědictví pobělohorské doby a rekatolizace
Proč k tak rozsáhlým úpravám došlo zrovna v této době, a právě v Českých zemích, vysvětluje památkářka Věra Kučová. „Silný vliv doby baroka v krajině českých zemí je potřebné vnímat se základními historickými znalostmi. Musíme si uvědomit, že velké komplexní změny v krajině, k nimž došlo v barokní době, odpovídají de facto období po zničující třicetileté válce, kdy bylo potřebné oživovat hospodaření. Navíc v důsledku pobělohorských událostí došlo k velkým majetkovým změnám, příchodu šlechty i z jiných částí Evropy, a tedy i nástupu impulsů uměleckých a pragmaticky manažerských.“
„Dále se zde v této době plně projevila dominance katolické víry, zdůrazňující aktivní veřejnou zbožnost a připomínající potřebu sebekontroly, která podporovala všechny příležitosti ke komunikaci jedince s Bohem a důvěru ve světce. K tomu byly vytvářeny příležitosti nejen pro modlitby v kostele, ale pro uvědomění si přítomnost Boha i při pobytu v krajině,“ připomíná tři zásadní faktory, tedy nutnost obnovy země zničené válečnými událostmi, obrovské majetkové změny v pobělohorské době a rostoucí vliv katolické církve.
Krajina jako způsob reprezentace
Šlechtici, kteří v průběhu třicetileté války získali velké majetky, včetně pozemkových, chtěli dát zásahy do krajiny jasně najevo své postavení. Nemenší ambice měla církev. „Zájem o posílení církevních struktur a jejich autority se v krajině českých zemí projevil budováním množstvím poutních míst v dominantních polohách, mnohde i s výraznými krajinnými kompozicemi, v nichž své místo mají jak velké architektonicky špičkové areály, tak i památky skromnější, doplňkové. Posílení prezentované religiozity společnosti se logicky propsalo i do lidové zbožnosti a množství drobných památek v krajině. To vše je dodnes velkolepým dědictvím baroka,“ upozorňuje Kučová. V krajině začaly vznikat velké komponované celky vycházející z kompozičně-estetického záměru, který měl dát najevo postavení, stejně jako duchovní a estetický názor jejich tvůrce, i méně plošně rozsáhlé, ale rovněž výtvarně působivé poutní celky.
„Bohatství a výtvarnou výjimečnost dědictvím baroka si možná stále málo uvědomujeme. Je potěšující, že v posledních letech se právě specifické hodnotě těchto památek pro obraz krajiny dostalo vyšší společenské prestiže a mnohé jsou právem chráněny jako národní kulturní památky (Svatá Hora u Příbrami, Klokoty u Tábora, Svatý Kopeček u Olomouce, Svatý Kopeček u Mikulova, poutní areál v Hejnicích a řada dalších). Bylo by velmi záslužné, pokud by všechna mimořádně kulturně cenná místa v krajině měla i širší ochranu formou ochranných pásem nebo alespoň přirozeným respektem při jakýchkoli stavebních záměrech v jejich okolí,“ shrnuje Kučová.
Barokní krajina měla i ekonomickou funkci
Barokní krajina byla nejen estetická, ale také ekonomicky organizovaná a hospodářsky využívaná. Inspirace pro tyto zásahy často přicházela z městského prostředí, především pokud jde o přehledné geometrické členění prostorů, či kvalitní komunikační sítě. „Do odkazu vrcholně barokní doby v krajině patří například i začátky monarchií budované cestní sítě. Trasování císařských silnic cíleně i z praktických důvodů (protože se například na věže kostelů při vytyčování dobře zaměřovalo) sledovalo pohledové vazby na stavební dominanty v krajině,“ doplnila Věra Kučová s tím, že se k dědictví baroka v krajině proto patří kromě vlastního trasování těchto cest i množství drobných památek, jako jsou silniční mostky, milníky nebo ukazatele referující o vzdálenosti. Významný dopad na krajinu měl také rozvoj šlechtického podnikání a vznik prvních manufaktur v oblasti sklářství či železářských hamrů.
Kdybychom měli zmínit hlavní osobnosti, které přispěly ke vzniku české barokní krajiny, určitě by nechyběli František Antonín Špork, Albrecht z Valdštejna a František Josef Šlik.
Šporkův Kuks
Hrabě Špork spravoval několik panství v různých částech země, mimo jiné Konojedy, Heřmanův Městec a především Lysou nad Labem, Choustníkovo Hradiště a s ním spojený Kuks. Právě Špork na svých panstvích velkoryse zakládal stavební celky s kulturním a sociálním přesahem, jako knihovny, divadla či lázně a jeho zakladatelská činnost expandovala i do krajiny. Krajinářskou kompozicí mezinárodního významu je okolí východočeského Kuksu, kde hrabě Špork nechal po obou stranách údolí řeky Labe i v přilehlých lesích vystavět rozsáhlý a do detailů promyšlený komplex, spojující rezidenční, lázeňské a sociální funkce, jehož krajinná kompozice byla vybavena nebývale bohatým a umělecky mimořádně cenným sochařským doprovodem.
Právě sem si pozval jednoho z nejschopnějších sochařů té doby, Matyáše Bernarda Brauna. Ten pro severní terasy Alliprandiho hospitálu vytesal slavnou galerii alegorií Ctností a Neřestí, dále zde ztvárnil postavy Blahoslavenství, nebo sochy Anděla života a Anděla smrti. Braunovo umění se ale neomezilo jen na samotný Kuks, sochař se svou tvůrčí silou zapsal i do širšího okolí a vrchol jeho umění tak lze nalézt v Novém lese, kde do místních kamenů a skalek vytesal sochy poustevníků Garina a Onufria, Maří Magdalény, Jana Křtitele, nebo reliéf Vidění svatého Huberta. Největší z reliéfů v rostlé skále pak představuje monumentální Betlém, který dal místu jeho jméno.
Jičínsko Valdštejnovo i Šlikovo
Další z významných komponovaných barokních krajin se rozkládá v okolí Jičína. Zde můžeme pozorovat, jak odlišně se může osobnost jejího tvůrce projevit při úpravě krajiny. Zatímco slavný vojevůdce Albrecht z Valdštejna měl se svým panstvím monumentální plány, kterým se tak trochu musela přizpůsobit i krajina, František Josef Šlik přišel o necelé století později s umírněnějším přístupem vycházejícím z charakteru míst, která jen vhodně doplňoval a umocňoval jejich duchovní rozměr.
Albrecht z Valdštejna chtěl z Jičína učinit své rezidenční sídlo v rámci územně rozsáhlého Frýdlantského vévodství. Neomezil se ale jen na město se zámkem, chrámem a jezuitskou kolejí. Valdštejnovu krajinnou kompozici vytvořila zhruba sedm kilometrů dlouhá linie od vrchu Veliš, kde v té době ještě stál hrad, k Jičínu, protažená mohutnou čtyřřadou lipovou alejí přes Libosad k Valdštejnské lodžii. Kompozici doplňuje vrch Zebín s barokní kapličkou sv. Máří Magdalény a dlouhá osa pokračuje až k velkoryse řešenému kartuziánskému klášteru ve Valdicích.
Šlikové, kteří krátce po Valdštejnově násilné smrti (1634) převzali některá jeho panství, pokračovali i ve formování krajiny okolo Jičína. O její nejvýraznější kompoziční doplnění se zasloužil František Josef Šlik, který na konci 17. a prvních desetiletích 18. století svou barokní krajinu doplnil drobnými architektonicky cennými stavbami na kopcích: centrum kompozice tvoří hranolová kaple Loreta na stejnojmenném vrchu, kde se kříží dva lesní průhledy, jeden směřující od zámku v Jičíněvsi přes Loretu k Dolnímu Lochovu, druhý z Vokšic přes vrch s šestibokou kaplí sv. Andělů Strážných (tzv. Andělíček) a Loretu ke Křelině a Nadslavi. Krajinu doplňuje trojboká kaple Nejsvětější Trojice ve svahu údolí severovýchodním směrem a kaple Božího hrobu ve výtvarně tradiční formě ve vzdálenější Drahorazi.
Česká barokní krajina jako evropský unikát
Uvedené příklady jsou však jen zlomkem z dochovaného množství větších či drobnějších kompozic a cenných barokních areálů. Česká barokní krajina patří k nejzajímavějším v Evropě. „Ten, kdo vyrůstal v českých zemích a rád pobývá v krajině, může při cestování po Evropě zažít hodně zvláštní pocity. Sousední země s příbuznou katolickou tradicí, navíc s rovněž oblíbeným sv. Janem Nepomuckým, jakými je Bavorsko a Rakousko, navozují téměř dojem domova. Početné sochy tohoto světce a četné drobné památky a sochařská díla lze potkat v sídlech i ve volné krajině, kde jsou rovněž významná poutní místa v dominantních pozicích.
Pokud se však vypravíme do zemí protestantských, například do Saska nebo dále do Dánska či Švédska, budeme při projíždění zemědělskou krajinou po chvíli kulturní znaky naší krajiny postrádat. Při delším pobytu v těchto zemích může vnímavý člověk získat i pocit určité vizuální nebo duchovní prázdnoty, chudoby krajiny bez kapliček, křížků a krajinných dominant poutních míst. Právě příležitost ke srovnání může pozitivně posílit vztah ke krajině našich zemí, kde je stále co objevovat a zejména chránit pro další generace,“ uzavírá Věra Kučová.