Určitě jste si už na svých cestách všimli, že v některých regionech narážíme na drobné památky téměř na každém kroku, a jinde jsou naopak spíše vzácností. Které kraje v tomto vybočují a proč tomu tak je, na to jsme se zeptali odborníka na krajinu a znalce Českých zemí Jiřího Sádla.
Když se podíváme na celou Českou republiku, v kterých místech se zachovalo hodně křížků, kapliček či božích muk, a kde naopak méně?
V krajině bylo sto let zpátky takových objektů mnohem víc, ale určitě ne všude stejně. Některé kraje byly buď míň zbožné, nebo se ta zbožnost projevovala jinak. Méně takové architektury vznikalo například v krajích s protestantskou tradicí, hlavně tedy v severním pohraničí, ve Slezsku a ve východních Čechách. Tam se barokní zdobnost křížků často brala div ne jako modlářství.
A pak byly i kraje tak chudé, že na něco takového lidé neměli pomyšlení. Třeba Dokesko byl kraj velmi chudý a navíc lesnatý, a tak se tam podobné stavby omezovaly na větší obce. Loupnout křížek kamsi do lesa, to bylo prostě nad místní poměry…
Navíc asi leckde fungovala prestiž, trumfovali se bohatí sedláci a možná i celé vsi. Jakmile někde postavili třeba boží muka nebo kapličku, u sousedů ji chtěli taky. Ale dalším principem je ovšem upřímná zbožnost. Připusťme, že na začátku byl ideologický záměr církve, ale lidé ho přijali vstřícně a tak vznikl kulturní tah, který začíná v baroku a protahuje se až do rozvinuté krajiny klasicistní. Přitom my z něj dnes vidíme už jen část a zejména nevíme, jak asi vypadal suterén těchto aktivit a kolik ho v krajině bylo, těch drobných a pomíjivých dřevěných křížků či jenom svatých obrázků z poutí, které někdo zavěsil na strom.
Jednotlivé kraje se liší i tím, kde byly památky záměrně ničeny a kde se naopak zachovaly…
Klišé říká, že ničit drobné sakrální památky přímo nakazoval minulý režim, a to zejména v padesátých letech. Je to složitější. A trapnější, protože v prvních desetiletích dvacátého století se právě takovou likvidací „účtovalo s monarchií“. Z Jana Nepomuckého udělali zrádce národa nastrčeného jezuity. Šlo o cílenou nenávistnou kampaň proti domnělým symbolům habsburského útlaku, a tupý dav rád poslechl, naveliko padaly i vzácné sochy. Takže to mělo precedens a mimochodem totéž schéma se po revoluci opakovalo v likvidaci symbolů socialismu. Máme to v krvi.
Navíc ty objekty stárly, často ani nebyly zvlášť cenné, a myslelo se ekonomicky a ne kulturně. Nikdo je včas nerozeznal jako hodnotu a prostě je spláchla doba. A taky se stále zjednodušovala krajinná mozaika a cestní síť, hodně takových objektů by se octlo uprostřed pole, v lesním mlází nebo uprostřed sídliště, a to jejich osud zpečetilo. Já to tím vším neomlouvám, jenom to vysvětluju, protože když je něco špatné a navíc ještě nepochopitelné, tak bývá chyba i v nás.
Pak jsou kraje, kde jsou objekty jako boží muka, křížky a kapličky až kupodivu hojné. Spoustu jsem jich viděl například v České Kanadě, přitom tam byl vojenský prostor a hraniční pásmo, čekali bychom rozsáhlé ničení. Snad tam tenkrát seděl nahoře ve štábu někdo osvícený. Každá taková výjimka – a tohle je sakra výjimka – mi přijde významná a k zapamatování. Jak se jim to asi podařilo před vojskem uchránit, jak to, že to nepřeválcovala buď ideologie, nebo lhostejnost?
Podobný případ jsou i Lužické hory, tam se zachovala celá stará krajina a v ní i studánky, mokřady na louce, osamělé stromy. Vše, co jinde zmizelo hlavně v sedmdesátých a osmdesátých letech. Proč se to udrželo právě tam, taky nevím a rád bych to věděl. Snad tam byl nějaký neposlušný a osvícený straník, kterého tam uklidili? Ale tohle nemohl zajistit jediný člověk, čekal bych nějaké souručenství lidí, kteří řekli ne, nám tady nebudete odvodňovat a rozorávat, necháme to tu postaru. Tam není aktivita vidět jen v tom, že něco nerozbořili, ale mnoho toho aktivně ochránili.
Stejně to fungovalo třeba mezi Prčicí a Nadějkovem, a tam mi to místní lidé vysvětlili. Bylo to rozhraní tří krajů, takže byla malá pravděpodobnost, že tam zabloudí papaláš… Bylo to takové vnitřní pohraničí a díky tomu se ledacos zachovalo.
A co Morava, platí opravdu to, že je zbožnější, a tak se tam o své památky i více starají?
Tak funguje tradice. Víře vždy věrní budou Moravané: dědictví otců zachovej nám, Pane! Ještě v osmdesátých letech mi říkali, u nás předseda národního výboru chodí v neděli na mši do kostela. On musí. I kdyby stokrát agitoval pro ateismus, tak tam stejně půjde, protože jednak sám vlastně věří a hlavně by k němu vesnice ztratila poslední špetku respektu.
Jak jsou na tom třeba Sudety?
Když tam zkusíme zpětně v té soustavě památek číst, bývá to zajímavé kulturně i jazykově. Například v někdejší německé obyvatelstvo v Čechách ukazují hojné sochy sv. Floriána, patrona hasičů. Takže i toho svatého si našli takového, aby dělal něco ekonomického, praktického… Ale zároveň se v mnoha kulturně německých oblastech vyskytoval i heiliger Wenzel, čili český svatý Václav.
A na nápisech křížů tam najdeme i česko-německá jména, čteme tam třeba příjmení Žischka (Žižka) či Gindra (Jindra), s chybným a hybridním pravopisem. Jako my máme pana Švarce a Cajthamla, je to spíš prolínání kultur, než poněmčování, a bourá to stereotyp o ostré hranici „německého živlu“. Právě tak jsou na jednotlivých památkách zajímavé nápisy, kde kameník neuměl psát, latinka selhává, dokonce i řeč selhává, je to česko-německo-latinsky a packá to na všechny tři. A naopak jinde najdeme krásnou typografii, živou češtinu před vznikem spisovnosti, vroucí zbožnost jednou lidovou, jednou panskou.
Dá se nějak – bez ohledu na kraj – zobecnit, kde drobné památky vznikaly?
Někde jsou ty objekty na místech památných, jako je například daleký rozhled, rozhraní obzorů, katastrů, panství, konec vsi. Je to podobné jako se starými lípami a podobně. Někdy existují ta místa už od založení vesnice, tady je Horní Lhota, tady Dolní, a na hraně svahu bude hranice katastru. Už ve středověku se to označovalo kamennými hromadami a od nich už je ke křížkům jen kousíček.
A pak jsou místa, kde se něco stalo, zázrak nebo tragédie, ta jsou kdekoli. Zajímavé je, že skoro nikde nejsou vedle sebe dva křížky; když se na daném místě něco stalo, bylo to připsáno křížku už existujícímu. Ty křížky spolu prostě nechtějí soutěžit.
Druhý vztah je ten, že objekt si sám místo udělá. To je zas vidět tam, kde křížek zmizel, a zbyly jen třeba dva stromy a vysazený barvínek mezi nimi. Přesto cítíme, že to místo je pořád nějak výjimečné. Samo sebou, nejen křížek tohle umí, tak to bývá i se vším jiným, svoje místo si umí vybudovat i třeba ohniště, velký balvan nebo klandr u silnice.
Jaké drobné památky zanechá naše doba?
Kapličky už se nestaví, ale křížky ano. Ty okolo silnic po nehodě jsou většinou malé a bezejmenné. Nebo u lesa, když umřel pejsek. A také se křížky anonymně obnovují, třeba u Levína jsem viděl stará boží muka s novou domalbou, naivně podanou, ale ne pseudolidově naivistickou. Povedlo se to moc.
Trochu nám ale dnes jakoby vyschl inspirační pramen, jak udělat křížek na úrovni moderní doby. Kopírovat staré vzory nikdo nechce a to je spíš dobře, a tak jsem většinou viděl jen prosté kříže. Nejčastěji byly ze dřeva, protože v kameni už by ta jednoduchost vyzněla příliš přísně.
A co třeba již stavby nenáboženské, které zdůrazňují místo, jako rozhledny či naučné stezky?
Ono je těžké vystopovat, co všechno je zbožnost. Dnes člověk vidí například postmoderní neoromantiky, kteří si ještě v 90. letech stavěli keltské svatyně, přesně podle americké představy z francouzského filmu. Dnes se to změnilo ve hru, často už s jejich dětmi, ale stále se ta hra musí hrát pěkně a poctivě, takže tam natrhají šípky a dají tam věneček. To je pořád velmi jemně naznačená, zato hluboká hladina zbožnosti. Možná se tu rodí novodobé tradice, navazující na nejobecnější vzorce kultury křesťanské, předkřesťanské i mimokřesťanské…
Však také jedna z motivací, proč křížek postavit, bylo odjakživa zesílit význam místa, dát krajině nějaké orientační body a posílit její řád. To přetrvává, i zbožnost přetrvává, jen formální náboženská schémata ustoupila. Umístí se lavička, vysadí se tam strom. Podobně se sázejí například stromy republiky, dnes už je v tom vlasteneckého zápalu pramálo. Ale o to víc je tam tiché náklonnosti, důvěry, lásky a úcty. To je dobře. Bůh nezjevný, deus absconditus, chodí kolem po špičkách a usmívá se.