S opravami drobných památek v krajině úzce souvisí také nalézání zaniklých cest jejich obnova. Historické cesty jsou přitom důležitou součástí paměti krajiny. Zároveň cesty slouží jako přirozený úkryt zvěře, zabraňují erozi a obecně negativním vlivům klimatické změny. V poslední době se proto napříč republikou objevila řada iniciativ, které se snaží navracet polní cesty a stromořadí do krajiny. V takovém případě je ale třeba pečlivě nastudovat historické mapy a další podklady, které pomohou určit správné vedení těchto cest.
Historické cesty, které v minulosti spojovaly jednotlivé obce, lze dodnes při troše pozornosti vyčíst z podoby krajiny. Stačí si všímat úvozů, které vznikly jejich opakovaným projížděním či prošlapáváním, pozůstatků stromořadí či dalších terénních jevů. Mnohdy napoví také právě drobná památka, která dříve stávala u cesty.
A proč vlastně takové cesty obnovovat? Důvodů je celá řada, od zcela praktického zpřístupnění jednotlivých míst až po zmíněnou paměť krajiny, kdy cesty dokládají strukturu historického osídlení či původní trasy starých obchodních stezek. Nezanedbatelné jsou linie cest pro estetiku krajinné kompozice, kterou přirozeně člení. Nechybí ani přínosy pro přírodu a její obyvatele. Cesty, v ideálním případě navíc doplněné stromořadím, totiž chrání půdu před erozí, pomáhají vsakovat vodu a zadržovat tak vlhkost v krajině, poskytují útočiště drobným živočichům i hmyzu a v jejich okolí se také dobře daří pozvolna mizejícím druhům bylin a lučního kvítí.
Pokud chceme takovou zaniklou historickou cestu obnovit, je třeba se nejprve přesvědčit, kudy doopravdy vedla. K tomu slouží mnoho metod, od studia písemných pramenů, kartografických a ikonografických podkladů či zkoumání místních a pomístních jmen až po práci v terénu. V krajině lze využít přímé terénní mapování reliktů cest a objektů na ně navázaných, letecké snímkování a možnou pomocí jsou i archeologické průzkumy.
Využití historických map
Obrovskou studnicí informací jsou historické mapové podklady, které jsou obrazem původní krajiny předtím, než byly rozorány meze a pole scelena do větších celků, čímž zanikly i mnohé cesty. Nejstarší mapy byly ještě tvořené jednotlivci, jako například Müllerova mapa Čech z roku 1720, která vznikla pro správní a vojenské požadavky rakouské monarchie. Proto jsou její součástí kromě sídel a cest také doly, hutě, sklárny, mlýny či poštovní stanice.
Komplexní přehled pak přinášejí mapy Stabilního katastru z první poloviny 19. století. Tyto katastrální mapy byly tvořené přímo v terénu a sloužily pro určení daní. Dodnes se zachovaly jejich kopie v podobě povinných císařských otisků. Právě ty byly digitalizovány a díky tomu jsou dnes dostupné v on-line prostředí.
Velice podrobné jsou také mapy vojenského mapování, ať už toho I. josefského ze druhé poloviny 18. století, nebo později II. Františkova z poloviny století devatenáctého. Kolorované mapy vytvářeli důstojníci vojenské topografie, kteří projížděli krajinou na koních a od oka zakreslovali komunikace, řeky, budovy, zemědělskou půdu, ale i další prvky strategické pro pohyb vojsk. I. vojenské mapování zachycuje České země ještě před nástupem průmyslové revoluce, jde tedy o krajinu v její barokní podobě. II. vojenské mapování probíhalo v době nástupu průmyslové revoluce, se kterou je spojen rozvoj intenzivního zemědělství. Navázalo na něj III. vojenské mapování, které proběhlo v době vlády Františka-Josefa a bylo vylepšeno znázorněním výškopisu pomocí vrstevnic a kót.
Kromě historických map lze pro dohledání informací o starých cestách využít i písemné archivní zdroje, jako například Berní rulu, Tereziánský a Josefský katastr, napovědět mohou i staré obrazy a pohlednice. Vhodným zdrojem mohou být také historické ortofotomapy, pořízené v první polovině 20. století před kolektivizací a procesem scelování pozemků.
Historie vzniku cest na českém území
První cesty začaly v naší krajině vznikat už v souvislosti s vynálezem vozu v době bronzové a halštatské. Později se jednotlivé cesty napojovaly na evropskou síť stezek zajišťujících obchod s významnými surovinami, zejména solí a jantarem. Právě na jantarovou stezku navazovaly nejvýznamnější raně středověké cesty, které doplnily spojnice Čech s Moravou a s Podunajím.
Velký rozmach sítě vzájemně propojených cest přišel ve 13. století spolu se zakládáním měst. Rozvoj obchodu vedl i k rozšiřování zemských stezek a vzniku veřejných silnic. V dalších staletích další cesty vznikaly spíše pozvolna. Ve válečných dobách jich naopak spíše ubývalo, výraznou stopu zanechaly například husitské války. Velký zlom přineslo 18. století, kdy se i na našem území po francouzském vzoru začaly stavět státem zřízené císařské silnice. Následující století přineslo na jednu stranu průmyslovou revoluci doprovázenou rozvojem dopravy, na druhou stranu intenzivnější zemědělské hospodaření, zvětšování polí a tvorbou monokulturních jehličnatých lesů.
Zásadní změny, které vedly k zániku velkého množství hlavně polních cest, ale přineslo až 20. století, respektive jeho druhá polovina. Kvůli kolektivizaci, rozvoji výroby a intenzifikaci zemědělství docházelo ke scelování polí. Proto byly rozorány původní cesty a meze, které se v současné době snaží do krajiny navracet velké množství místních i celorepublikových spolků a iniciativ.