Soukromí či firemní dárci, tedy mecenáši či filantropové, jsou velkou nadějí pro mnohé chátrající památky. Tam, kde se peněz nedostává vlastníkovi ani není nárok na pomoc z veřejných prostředků, je to často jediná možnost, jak nějaký pozapomenutý křížek, kapličku či sochu opravit. Zatímco v západní Evropě má mecenášství dlouhou tradici a je obvyklým způsobem financování bohulibých aktivit, u nás se k tomu způsobu podpory kultury a památkové péče jen pozvolna navracíme. Darovat lze přímo kulturním institucím, prostřednictvím nadací či veřejných sbírek a přiložit můžete také ruku k dílu.

Nedostatek financí je často zásadní brzdou v obnově památek, které by již nutně potřebovaly zachránit. Ať už je důvod jakýkoli, od zpřetrhané kontinuity, ztráty původní funkce a nejasných vlastnických práv po jednoduše špatnou finanční situaci majitele, lze pomoc hledat mimo státní správu také u soukromých či firemních dárců.

V západní Evropě je podpora kultury a památek z privátních zdrojů obvyklá již po desetiletí. V našem prostředí tento trend v posledních letech postupně doháníme. Nejvíce lidé přispívají na církevní památky, tedy nejen kostely, kaple či zvonice, ale právě také drobné křížky a sochy u cest.

Přímé darování, nadace i veřejné sbírky

Darovat mohou jednotlivci i firmy přímo kulturním institucím na jejich fungování či na jednotlivé obnovy, nebo prostřednictvím nadací, jako je právě nadační fond Adopce památek. Další možností, jak financovat obnovu kulturního dědictví, jsou i veřejné sbírky. Ty často vznikají při živelních pohromách a dalších nenadálých událostech. Příkladem takové vlny solidarity byla například obnova chaty Libušín na Pustevnách, kdy na obnovu požárem zničené budovy lidé přispěli téměř 11 milionů korun.

Další možností vedle firemního i individuálního dárcovství je také dobrovolnictví. To má v památkové péči velkou tradici například ve Velké Británii. Tady je ale vždy třeba dbát na dohled vyškoleného profesionála tak, aby nedošlo k poškození památky.

Mecenáši podporují hodnoty, které chtějí ve společnosti zachovat. Jejich činnost má sociální, kulturní a ekonomický dopad. Filantropie přináší oboustranný prospěch jak dárci, tak obdarovanému a v konečném pohledu i celé společnosti.

Tradice filantropie sahá až do starověkého Říma

Filantropie neboli mecenášství má dlouho tradici a jeho současný rozvoj je tak vlastně návratem k něčemu, co fungovalo po staletí. Už slovo mecenáš připomíná římského boháče Gaia Cilnia Maecenata, který podporoval hlavně tehdejší básníky. V dobách renesance či baroka mecenáši pod svá křídla brali malíře, sochaře a další umělce. Později se pojem rozšířil na všechny, kdo byli ochotní dávat peníze na veřejně prospěšné účely.

Významným mecenášem na našem území byl v barokní době hrabě František Antonín Špork. Později stáli štědří mecenáši za vybudováním Národního muzea i dvojí výstavbou Národního divadla. Mezi významné české mecenáše patřil například Josef Hlávka, který podporoval nadané studenty a výtvarné umělce i Českou akademii věd a umění.  Z dalších lze jmenovat Rudolfa Jedličku, který založil Jedličkův ústav pro postižené děti, nebo Aloise Klara, díky němuž vznikl Klárův ústav slepců. Výtvarníky podporoval stavitel Vojtěch Lanna či hrabě Arnošt Silva-Tarouca.

Související obrázky: