Ukřižování je jeden z nejrozšířenějších biblických motivů ve výtvarném umění vůbec. Ježíšovu smrt na kříži popisují všichni čtyři evangelisté i další starověké prameny, přesto o některých jeho okolnostech nepanuje mezi historiky shoda. Ještě patrnější jsou pak rozdíly ve výtvarném zobrazení, které se navíc v průběhu staletí výrazně vyvíjelo.
Význam symbolu ukřižovaného Krista a kříže obecně vzrostl zvláště během středověku. Pro pojmenování samotného zobrazení Krista na kříži se používá slovo krucifix, a to zvláště v sochařském provedení. Pro širší zobrazení scény na Golgotě se pak využívá výraz ukřižování či kalvárie. Slovo kalvárie, pocházející z latinského označení lebky calva, nejčastěji označuje sochu na konci křížové cesty, někdy také celou křížovou cestu či vrcholek, na kterém je umístěna.
Tři nebo čtyři hřeby? Měnila se i podoba samotného kříže…
Krucifix či kalvárie zobrazuje okamžik, kdy byl Ježíš podle Nového Zákona na jeruzalémském vrchu Golgota pověšen mezi dva odsouzené lotry na kříž, na jehož vrchol vojáci připevnili nápis Ježíš Nazaretský, král židovský (INRI). Zobrazení kříže se v průběhu doby vyvíjelo, od jednoduchého břevna přes strom života, používaný zvláště ve 13. století, až po dvouramenný kříž, který se stal jedním z nejuznávanějších křesťanských symbolů.
Liší se i počet hřebů použitých při ukřižování, nejčastější teorie hovoří o třech či čtyřech hřebech. V západním křesťanství do 13. století se obvykle zobrazovaly čtyři hřeby, přičemž nohy byly umístěny vedle sebe a každá byla přibita jedním hřebem. Od renesance dále se pak na většině vyobrazení používají tři hřeby, přičemž jedna noha je položena na druhé. V pozdějších dobách se obě zobrazení střídají, při pozorování sochařsky ztvárněných krucifixů v české krajině tak lze dnes najít obě varianty. V průběhu dějin se objevily i hypotézy o větším počtu hřebů, někdy i více než desítce, což se promítlo i do některých uměleckých vyobrazeních ukřižování.
Domnělé hřeby z Kristova kříže se v průběhu historie staly vyhledávanými relikviemi. A jak už to u těchto uctívaných připomínek svatých bývá, rozhodně se našlo více než tři nebo čtyři zaručeně pravé hřeby. Několik se jich dokonce vyskytuje v Česku, jako součást Svatovítského pokladu či v klášterech v Broumově a v Milevsku.
Historický vývoj zobrazení ukřižovaného Krista
Nejstarší křesťané ukřižování vůbec nezobrazovali, protože smrt ukřižováním byla v antice považována za potupnou, využívali spíše jen symbol kříže. První zobrazení Krista na kříži tak pochází až ze 6. století, jeho mrtvé tělo se potom objevuje až od konce 10. století. Častější je pak od vrcholného středověku, přibližně od druhé poloviny 13. století, kdy v sochařství začíná převažovat naturalisticky zobrazené Kristovo utrpení, zubožené tělo a bolestný výraz ve tváři. Také trnová koruna začala být hodně zobrazovaná od poloviny 13. století, kdy ji francouzský král Ludvík IX. přinesl jako relikvii z křížové výpravy. V téže době se stává pravidlem, že je krucifix umístěn nad oltářem katolických kostelů.
Renesanční a pozdější umělci zobrazovali Krista mrtvého s hlavou skloněnou k pravému rameni, což se postupně stalo nejobvyklejším ikonografickým typem západního umění. Renesance zdůraznila jak tělesnou ušlechtilost Krista, tak i jeho utrpení. Od 15. až 16. století se ustálilo také nejčastější vyobrazení kalvárie, s krucifixem mezi truchlící Pannou Marií a Janem Evangelistou. V manýrismu a baroku se k nim pak často připojuje také Máří Magdaléna. Barokní zobrazení kladlo důraz na dramatičnost, dynamiku a často přidávalo i další vedlejší postavy.
Ovšem i v pozdější době se mnozí profesionální i lidoví umělci od těchto nejběžnějších zobrazení odchylují, stejně jako lze i v modernějších zobrazeních najít použití čtyř hřebů místo tří.
